Záhadné zmizení Samuela Boucharda

„Jak já ho nenávidím!" zakvílela Olivia teatrálně vysokým hlasem, až se po ní kolemjdoucí pootočili s nesouhlasně zakaboněnými pohledy. Poté pokračovala o poznání tišším, leč neméně rozrušeným hlasem: „On je takový idiot, Désirée, to si ani neumíš představit!"

Právě jmenovaná dívka se rozpačitě zasmála. „To víš, Samuel je... Samuel. Je prostě svůj a ty ho nemůžeš jen tak změnit. Teda, chci jenom říct, že je prostě cílevědomý. Co je na tom špatného?" Désirée se podrbala na zátylku, přičemž si omylem rozcuchala svou pracně upravenou záplavu tmavohnědých loken. „Občas to sice přehání, ale věřím, že je v nitru dobrý člověk."

„Dobrý člověk, dobrý člověk," hudrovala první z dvojice kamarádek, a přitom divoce máchala hubenýma rukama, „to možná jo. Ale tys nebyla u toho, když mi vysvětloval, že se stane světoznámým umělcem, že bude dokonalý, úžasný, a bůhvíco ještě! Mám ho ráda, Désirée. Skutečně." Olivia si teskně povzdechla a bezděčně se otočila na siluetu třípatrové budovy z chladně šedé žuly, která za jejich zády pomalu mizela. „Jenomže je těžké přiblížit se k tomu, co je v něm dobré."

„Nechápu, co na něm vidíš..."

Na okamžik se rozhostilo poklidné ticho naplněné hloubáním. Oliviiny oči se zakalily stínem prázdnoty. „Vlastně nevím. Je na něm něco zvláštního. Něco zajímavého, chápeš? A já prostě nevím, jak přijít na jiné myšlenky."

„Co třeba zítřejší výstava?" nadhodila Désirée téma, které je vnitřně sužovalo, a které se obě snažily opatrně obcházet. Až do téhle chvíle.

Olivia popuzeně pohodila zlatavou hřívou a zle se na nejlepší kamarádku zaškaredila. Skupina amatérských výtvarníků, mezi něž se dívky řadily, měla na zítřejší den dlouho naplánovanou vernisáž v jedné malé, leč značně známé galerii. Tahle událost, o níž se netrpělivě šuškalo už celé měsíce, měla být prvním krůčkem k potenciálně úspěšné kariéře. Pozitivní ohlasy mohly jedince vyzdvihnout do nebeských výšin, zatímco negativní kritika naopak zakopat hluboko pod zem. Nebylo proto divu, že ani jedna ze zmíněných dívek z téhle události neskákala radostí. Spíš než nadšení, vyvolávala výstava ve skálopevných introvertkách nervozitu, nejistotu a pochyby.

„Ani mi o tom nemluv," zabručela, „zítřek bude hrozný."

Désirée s lhostejně přivřenýma očima pokrčila rameny. „Já se už dostala do fáze, kdy je mi jedno, jak to dopadne, hlavně, ať už je to za mnou."

„Ale mě nejde o sebe! Dělám si starosti o Samuela!"

Nebylo žádným tajemstvím, že ambiciózní chlapec, jenž tak upoutal Oliviin zájem, nepatřil zrovna k nejtalentovanějším členům jejich seskupení. Ba právě naopak! Nebylo dne, kdy by se na jeho výtvory nesnesla prudká kritika vždy nevrlého učitele Chevaliera. Jediným důvodem, proč se se svým koníčkem dostal tak daleko – a to se jejich současná situace ani za žádnou dálku považovat nedala – byla velmi příznivá finanční situace jeho rodiny. Samuelovi rodiče, kteří se pohybovali v nejvyšších kruzích pařížské společnosti, byli ochotni platit vyhlášené škole nehorázné částky pro to, aby tam jejich syn mohl studovat. A třebaže mu ze strany profesora Chevaliera bylo neustále něco vytýkáno, on žil v domnění, že je pouze nepochopeným jedincem se složitou, ovšem talentovanou duší. Často se tento mladý muž nechával slyšet, že jednoho dne to všem ukáže, jednoho dne všechny překvapí, a že na nadcházející výstavě vytře všem zrak.

„Ten kluk potřebuje srážku s realitou jako sůl!" oponovala Désirée mírně a ledabyle zkontrolovala čas na mobilu. Blížila se osmá. „Musíme si pospíšit. Znáš moje rodiče."