Tady a navždy

Začátek toho všeho

Ráno osmého srpna začalo u mě doma jako každé jiné, až na jeden malý háček. Hned po snídani jsme s mamkou pobraly kufry a vyrazily směr Praha 4, odkud se na tábor odjíždělo. Já se samozřejmě nesmírně moc těšila, vždy se to zdálo jako věčnost, než bude další tábor, ale dneska ten den nastal.

Sbalila jsem posledních pár věcí a s mamkou vyrazila směrem k autu, kam jsme naložily kufry, a vyrazily na cestu.

Po cestě jsem si psala s lidmi, kteří už čekali na místě. Do sluchátek jsem si pustila nějaké typické táborové písničky, abych se trochu na ten tábor naladila, jako bych je pak celý tábor nemusela poslouchat pořád dokola. Po půl hodině cesty jsme dorazily před policejní prezidium, kde už skoro všichni čekali.

Než jsem jen stačila zaregistrovat, kde jsme, tak už proti mně běžely holky mě obejmout. Než jsem se s nimi ovšem mohla pořádně přivítat, musela jsem s mamkou najít svojí vedoucí. Všichni měli na hlavách červené čepice s různými číslicemi, ale jen jedinou patnáctku jsem nikde neviděla.

Musela jsem se zeptat tedy holek, které mě odkázaly na vedoucího, který měl čepici s číslem šestnáct, neboli našeho protioddílového vedoucího. Všechno by bylo asi jednoduší, kdyby před táborem vyvěsili na webové stránky tablo.

Při prodírání se davem lidí jsem slyšela všechny známé hlasy, které jsem sice rok neslyšela, ale pamatuju si je úplně přesně. Zahlédla jsem kluky z mého protioddílu, kteří mě samozřejmě pozdravili. Sice to bylo jen malé zakuňkání ze slušnosti, ale i tak prostě pozdravili.

„Dobrý den, jmenuju se Tomáš Zelinka a jsem vedoucím šestnáctého oddílu." Promluvil na mamku Zelí.

„Dobrý den. Je to pravda, že se u vás mají hlásit i holky z patnáctého oddílu?" zeptala se ho mamka.

„Ano ano, to je pravda. Jméno a příjmení, prosím?"

„Vidia Kuchařová." Odpověděla mu mamka.

„Aa, už to vidím, Vidi. Tak to máme už z patnáctky všechny." Prohlásil Zelí a dále začal vyřizovat s mamkou papíry, cédéčko, léky a podobně, zatímco já jsem se jen porozhlížela kolem a vůbec je neposlouchala.

Hlavní věc, co jsem vnímala, byly nové tváře úplně všude. Ať už nejmenší děti, tak ale i pár nových lidí v našem a protějším oddíle.

„Tak to by mělo být vše, tak doufám, že se tábor povede a my si všichni užijeme." Zaslechla jsem, jak říká Zelí.

Je to náš protioddílák prvním rokem. Jeho jméno nebo spíše přezdívku zná však celý tábor. Všichni o něm říkají jak je přísný a tak, ale zatím mi to ani tak nepřišlo.

„Čau, už jsem myslel, že nejedeš." Ozval se za mnou známý hlas. Když jsem se otočila, tak za mnou stál Lukáš.

„Ahojky, nene, jak bych nemohla jet?"

„To se jako ani neobejmeme?" Řekl Lukáš a objali jsme se. Je to můj nejlepší kamarád a hrozně mi chyběl, protože se během roku nikdy nevidíme, protože bydlí až v Plzni.

„Nevíš náhodou, koho máme za vedoucí?" Zeptala jsem se Lukáše.

„Nějakou Míšu, co jsem tak slyšel. Je prý nová, tak uvidíme, jaká bude."

„Patnáctý a šestnáctý oddíl poslouchejte." Začal mluvit Zelí „Sakra, poslouchejte. Máte tři týdny na to si to říct, tak teď držte klapačky." Zvýšil na nás hlas.

„Budete v autobuse číslo tři, jasný? Sedněte si, jak chcete, ale nedělejte nějaký kraviny v tom busu, ať si ten řidič nemyslí, že mají zvířata v zoo vycházky a že s ním zrovna jedou busem. Řekněte ahoj rodičům a jdeme k autobusu." Řekl, já se rozloučila s mamkou a společně s celým oddílem a protioddílem jsme šli za ním dolů k busům.

V autobuse jsme si sedly s holkama dozadu na pětici, i když jsme byli jen čtyři.

Celou cestu jsme si povídali o tom, jak si to na táboře užijeme. Celý rok jsme měly domluveno, že budeme takhle na chatce spolu já, Maya, Sofi a Terka.

Největší kravál v busu jsme výjimečně nedělali my, ale Hykel s Mudruňkou, kteří seděli pár sedadel před námi. Zelí jim ale nic neřekl. Jestli byl nahluchlý nebo jen líný jim něco říci si netroufám odhadovat.

Po hodině a půl cesty jsme dorazili do tábora, kde užčekali zbylí vedoucí, kteří se u autobusu neobjevili.