Tady a navždy

Nový objev

Dorazili jsme na naše chatky a dovezli jsme si tam naše kufry. Také proběhlo menší dohadování o tom, kdo kde bude spát. Nakonec to dopadlo, tak jak jsem si přála, že my s Mayou spíme nahoře a Terka se Sofi dole.

„Pojďte za chatku, jdeme se seznamovat s vedoucí." Řekla nám mezi dveřmi Ela. Vzali jsme si žabky a šly za ní za chatku.

„Ahoj, tak já jsem Míša a letos budu vaše vedoucí. Jsem tu poprvé, tak bych byla ráda, kdybyste mi občas pomohly, přece jen tu jezdíte už řadu let. A tak kdybyste každý řekl něco o sobě, bylo by to fajn, protože vás moc neznám, já klidně začnu." Představila se nám vedoucí a dále pokračovali všichni ostatní, které jsem stejně na pár výjimek znala.

„Tak jo, jelikož je vedro, tak za deset minut u bazénu, jo?" Oznámila nám Míša, my jsme všechny souhlasily a šly se do chatek převléci do plavek.

Už z dálky jsme slyšely řev kluků z našeho protioddílu, kteří už v bazénu byli. Nikomu z holek se moc do bazénu nechtělo, když tam byli kluci. Tyhle první dny se s klukama moc nebavíme, ale na konci tábora nás neodtrhnou od sebe.

S Mayou jsme jen chodily okolo bazénu, povídaly jsme si a taky trošku pozorovaly kluky, kteří byli v bazénu. Hlavně nás zaujal kluk, kterého jsme tu ještě neviděli. Měl kudrnaté hnědé vlasy, krásné tmavě hnědé oči a nádherný upřímný úsměv.

Viděly jsme, že se celkem bavil s Lukášem, ale i tak jsme nevěděly, jestli se znají pár hodin nebo už se znali před táborem. Také jsme debatovaly o tom, jak by se mohl klučina jmenovat.

O chvíli později jsme musely od bazénu odejít, kvůli nadcházejícímu obědu, na který jsme po převlečení vyrazily.

Po poledním klidu jsme nastoupili před bránu a se Zelím a Míšou jsme vyrazili k bunkrům. Už po cestě před námi šel ten nový kluk a začal se mi celkem dost líbit. Měl hrozně hezký styl oblíkání a krásný úsměv.

Počkat... vždyť ho neznám ani den, nemůže se mi líbit! Říkala jsem si v hlavě.

Dorazili jsme na bunkry, roztáhli na zem deky a vtom začal Zelí mluvit:

„Hej, ticho tu bude jasný. Tak já vás vítám, už oficiálně na letošním Jankově. Mě už asi znáte, jmenuju se Tomáš Zelinka,"

„Zelí!" zakřičeli někteří kluci.

„Tak, vy tři si dáte 10, vstávat. Tak abych mohl pokračovat, tak už tu jsem poněkolikáté a jinak ve volném čase posiluju a věnuji se různým jiným aktivitám. Teď se představíte vy, začne Hykel, za ty kecy." Řekl a předal slovo Tomášovi. Moc jsem nevnímala, protože všechny znám. Ovšem, když začal mluvit nový kluk, tak jsem zbystřela:

„Tak já jsem Matěj, jsem tu podruhé, ale asi si mě moc nepamatujete, protože jsem tu byl poprvé v roce 2013. Ve volném čase hraju basket, jinak mě sem donutil jet tenhle ten týpek," Představil se a šťouchnul do Lukáše vedle něj. Odkud se asi znají? Vždyť Lukáš tu v 2013 nebyl a basket Lukáš fakt nehraje.

„Tak, teď ty." Vykřikl Zelí a ukázal na mě:

„Já jsem Vidi, tady na Jankově jsem už po deváté a baví mě například gymnastika, tanec a hodně dalších věcí." Celou dobu, co jsem mluvila, se mi koukal Matěj do očí. Pořád jsem se koukala jen na něj, na nikoho jiného, má totiž tak krásné oči, že pohled nejde odtrhnout.

Když jsem domluvila, tak se Matěj otočil k Lukášovi a něco mu potichu řekl. Co to mohlo být? Pomyslela jsem si.

Potom, co se představili všichni ostatní, Míša prohlásila, ať se rozdělíme do šesti týmu po pěti lidech, přičemž si Zelí nemohl odpustit poznámku, o naší distanční výuce, že počítat neumíme, že si nás radši rozdělí sám.

V týmu, kde jsem byla já, jsme byli 3 holky a 2 kluci. Jedním z nich byl Matěj, z čehož jsem měla celkem radost, ale zároveň jsem byla celou hru trochu nervózní. Zelí ho určil jako kapitána týmu, takže hlavně rozdával úkoly.

Všem říkal jen hej ty, hej ty tam, jen jediné mně říkal jménem. Přišlo mi to zvláštní, ale tak mohla to být náhoda.

Hru jsme sice nevyhráli, ale mně jen stačilo to, že jsem s ní mohla trávit čas. Dávku jeho úsměvů bych mohla dostávat klidně do žíly každý den. Po této hře jsme vyrazili zpátky do tábora, kde jsme měli volno na chatkách až do večeře.