deja vu//jihope

•1•

Moji cestu do studia doprovázelo slunné počasí a já měl kupodivu velice dobrou náladu. Poslední dobou tam chodím skoro pořád a dnešek samozřejmě není výjimkou. Tanec je něco jako můj druhý život, druhá tvář či osobnost pod maskou, kterou sundám hned v momentě, kdy se začnu bezmyšlenkovitě pohybovat do rytmu hudby a vyjádřím tak všechny své emoce pomocí tohoto umění bez jakékoliv přetvářky.

Ještě lepší na tom je, když mohu svoji vášeň s někým sdílet.
Hoseok- nejbližší kamarád, se kterým tvořím nerozlučnou dvojku už od střední. Kdybych o něm měl povídat pouze stručně, asi bych to upřímně nedokázal. Je asi tou úplně nejsilnější osobou, kterou znám. Vyrůstal totiž v dětském domově a po dovršení plnoletosti si sám pomocí všemožných brigád a vystoupení na zábavách či v klubech vydělal na živobytí. Hobi, jak ho já většinou oslovuji, je ale i přes všechno tohle velmi pozitivní člověk. Navenek působí jako veselý a naivní optimista, což by na něj docela i sedělo.

Avšak pokud jde o tanec, na tréninku se z tohohle neškodného sluníčka stává přísný učitel se smyslem po každý detail. Z nějakého důvodu mě ale tato jeho druhá stránka velice přitahuje. Otázkou však je, jestli jsou důvodem jeho zpocené vlasy a zamyšlený pohled, či fakt, že se mé tělo přímo vyžívá v sebedestrukci. Musím cítit srdce až v krku a vyčerpaně se skácet k zemi, abych byl se svým výkonem opravdu spokojený. Moje temné myšlenky ale nebudou s mým výkonem spokojeny nikdy. Dokonce ani tehdy, když nebudu jíst skoro celý týden a vážit 55 kilo. Bohužel mi nebyl přidělen dar v podobě rychlého metabolismu, který vlastní většina ostatních tanečníků, a proto své vysněné váhy musím dosáhnout jinými způsoby.

Existuje však něco, jako moje vysněná váha, nebo si má hlava vytvořila prostý milník mezi životem a smrtí a uvědomila si, že dokud ho nepřekročím, nebudu nikdy dostatečný?