BOJOVNICE

1.

ELLA:

Je to tady, konečně jsem se dočkala. Dostala jsem se do českého biatlonového týmu. Nemohu tomu stále uvěřit, ale je to tak. Stojím ve startovní bráně s číslem 98 a čekám na pípnutí abych mohla vyjet do svého prvního individuálního závodu tady v Kontiolahti. Cesta za mým vytouženým cílem byla velmi trnitá a nejistá. Všechny české noviny znají můj příběh, jmenuji se Ella, ale mnohem častěji slýchám, že jsem BOJOVNICE. O svém příběhu vám někdy povím ale teď je důležité se soustředit na můj start v dnešním sprintu.Stojím v bráně a čekám na pípnutí... „Je to tady" popřeje mi štěstí člen servisního týmu.Vyjíždím na svůj závod v hlavě si stále opakuji, že nesmím přehnat tempo hned v prvním kole. Trať dnes vypadá skvěle, Finsko miluji. Na posledním mezičase před střelnicí mě servisní tým upozorňuje na špatné větrností podmínky. "Bomba", pomyslím si. Můj první závod a hned šílený vítr. Vjíždím na stadion, snažím se co nejvíce vydýchat, a hlavně zklidnit svou hlavu a nemyslet na to. Ulehám na střelnici na podložku číslo 8. Nádech, výdech ELLO. Zahodím všechny myšlenky a trefa! Spustím palbu a všechny položky zbělají. Rychle vyrážím do dalšího kola, zkusím zvyšovat své tempo. A je to tady opět, tentokrát stojka. První dobře, druhá, třetí, čtvrtá a pátý terč zůstane černý. Pořádně si zanadávám a už letím na trestné kolo. Dávám do toho, co mohu, po odjetí z trestného kola mě náš tým podporuje a žene do cíle. Celá udýchaná projíždím cílovou čáru a svalím se do sněhu, raději nechci vidět ani můj výsledek.... Přiběhne ke mně usměvavá Makula a radostně mi křičí do ucha: „ELLO, ty jsi dojela desátá!!!!" Nemohu uvěřit jejím slovům, to přeci není možné... „Ello, ty máš top ten!!! Jsem na tebe tak strašně hrdá" Společně projdeme kontrolou a míříme za našimi trenéry do buňky. „Moc ti Ello gratuluji, první závod a hned krásné umístění" poblahopřeje mi náš trenér. "Nezapomeň na rozhovor pro televizi". Převléknu se a už utíkám za naším reportérem. "Krásný větrný den z Finska, Ello gratuluji k dnešnímu krásnému výsledku. Váš první start a hned máte 10 místo. Jaké jsou vaše pocity?" Tak v první řadě vám moc děkuji, jsem šťastná za takový výsledek. Vůbec jsem to nečekala a na můj první závod to je krásný výsledek." "To máte pravdu, Ello váš příběh je neuvěřitelný. Jaký je to pocit stát zde a splnit si svůj sen?" "Je to úžasné, nikdo ze začátku nevěřil ale byla jsem prý bojovnice, která překonala veškeré tabulky..."  "Krásná slova, ještě jednou gratuluji a hodně štěstí do dalších závodů." "Děkuji vám" a  odcházím k našemu autu. Ještě v šoku se dostanu na hotel a mám obrovskou radost z tak krásného úspěchu. Jakmile uteče dlouhá porada týmu, dostávám se na pokoj, kde nacházím svůj telefon. Je v něm gratulace od mých rodičů, bez nich bych tu asi ani nikdy nebyla. Jestli vás zaráží, jak je možné, že jsem Ella Hamilton a nemám tradiční české příjmení. Můj tatínek je Angličan, s maminkou se seznámili během její stáže v Londýně a slovo dalo slovo a naši se stěhovali do České republiky, kde jsem se také narodila a vyrůstala. Poděkuji rodičům za gratulace a vyčerpáním ulehám do postele. Kdo by to byl řekl, že před více než 16 lety budu žít, že vůbec budu mít nějakou šanci přežít a vrcholově sportovat.

Život je boj a prý já jsem toho důkazem....

Doufám, že vás zatím příběh alespoň trochu zaujal. Když mi dá někdo vědět vaše pocity, budu ráda. 

Mějte se krásně!!