V zajetí chladu

1. kapitola: Les

Každý z nás je nějakým způsobem rozbitý. U hodně lidí je jejich rozbitost málo viditelná, nebo vůbec. U Naxine, je to bohužel vidět na první pohled. Její neskutečnost je to, co ji charakterizuje. Vše, čeho se dotkne, zmrzne. Sama vypadá velmi zmrzle. Možná i proto necítí chlad. Dívka žije sama, ve velkém paláci. Jedinou společnost ji dělá nespočet sluhů. Naxine přesně ví, proč tam je, ví všechno. Každý její pohyb někdo předem zkonstruoval, vymyslel, propracoval. Žít v někoho myšlenkách není jednoduché, navíc, když na vás pak zapomene. Vznikne pak vlastní svět, paralela, o které ví jen ti, co v ní žijí.
  Plavat v divoké řece, která u krajů umrzá, plavat v řece která zamrzá a necítit chlad, necítit nic krom tmavých řas hladící dívčina kolena, a vloček padajících ji na bledou tvář. Naxine se ponořila pod vodu a otevřela oči. Chtěla být normální, zažít pocit chladu, chtěla, aby cítila jak jí v ledové vodě umrzají prsty na nohou. Jak jí štípou oči a zfialoví rty. Dívka se vynořila a nadechla se čerstvého vzduchu. Doplavala ke kraji řeky a šlápla bosou nohou do hlubokého sněhu. Její nahé tělo odráželo svit měsíce, takže vypadala jako stříbrná socha. Její ladné pohyby prozrazovaly, že v jejích žilách koluje život.
  Naxine běžela ledovou cestou. Na zádech cítila horký dech Ashley. Ashley byla medvědice. Její život, stejně jako Naxinin stvořil někdo, kdo se nudil. Když se člověk nudí a má velkou fantazii, je schopen domyslet nový svět. Ten svět existuje v jeho představách, a dotváří se, do té doby, než na něj ten člověk nezapomene. Pak se z něj stane paralelní svět, neboli paralela, kde žije někdo, jako Naxine. Naxine ví vše o svém světě, ale zároveň nic. Ví, čeho se bát, ví, kam má jít, kde co najít, ale jedna věc ji trápí. A na tu nemůže přijít. Paralely existují tak dlouho, jak existují jiné. Člověk, který žije ve vytvořené paralele, může vytvořit mnoho jiných.
  Naxine věděla, jaké trápení je žít jako někdo, s tak strašnou schopností jak ona. Zmrznout vše, čeho se dotkne. Ashley zná vlastně... od té doby, co existuje a ani jednou ji nemohla obejmout, nebo pohladit její hrubou lesklou srst....
  Naxine se zastavila a vydýchávala se. Její plíce si už dávno navykly na čerstvý vzduch s příchutí máty a diamantů. Pěšky se brodila sněhem na chodníku, který mířil k bráně do Perlového paláce. Klika byla nejspíš ledová, ale dívka to necítila. Dlaní potlačila okované dveře a vstoupila na zatuchlou chodbu. Cítila teplo. Pocit, který dokázala intenzivně cítit, milovala. Konečně něco, čemu rozumí. Už přestala hledat smysl v tom, že necítí chlad. Tady nic nedává smysl, a já mu ho nedám, ani kdybych se sebevíc snažila, řekla si.
,,Heather?" zakřičela dívka dlouhou vysokou chodbou, ale jediný kdo ji odpovídal, byla ozvěna. Přesto byl život v Perlovém paláci díky Heather snesitelnější. Heather byla dívka z Perlové vsi. Perlová ves se nacházela pár kilometrů od paláce a jeho pozemků. Bydleli tam lidi, nezávisle na paláci, i když to dle názvu vypadalo jinak. Perlová ves se jmenovala perlová jen díky tomu, že neustále zasněžená vypadala jako složená z malých perel a diamantů. Stejně na tom byl i palác. Lidé ze vsi měli z paláce respekt, jelikož se báli Naxine. Její schopnost byla pro ostatní děsivá, i když věděli, že dívka by neublížila ani mouše.
  Naxine se šoupala po černém, sametovém koberci vyšívaném bílou nití do svých komnat. Vyšla po úzkých schodech s kovovým zábradlím ve tvaru břečťanových šlahounů a otevřela tlusté, dřevěné dveře.
  Ocitla se ve velké, kruhové koupelně. První, co jí udřelo do očí, byla kamna ve tvaru medvědí hlavy, ve které hořel oheň. Vedle nich vedly podél zdi schody do místnosti nad koupelnou. Místnost protínal velký fialový závěs, za kterým se nacházela vana. Dívka vyšla po schodech a bosé nohy se jí zabořily do měkkého, opět fialového koberce. Naxine milovala fialovou. Taky všechny ostatní studené barvy, proto byly její komnaty zladěny do nich. Postel s nebesy, která stála u zdi byla tmavě šedá se zlatými výšivkami. Do ní teď Naxine skočila a tvář si zabořila do černého saténu. Zasténala. Co teď? Co pro všechno v této paralele bude dělat? Něměla ponětí o čase. Venku to vypadá na soumrak, ale taky to může být brzký východ slunce.
  No nic, asi najdu Heather a něco si uvaříme, pomyslela si. Zvedla se z postele a přes úzká ramena jí visela saténová přikrývka. Teď jí pokrývaly jemné pavučinky ledu, který způsobil dívčin dotek. Vzdychla si a přikrývku hodila zpátky na postel. Došla k široké skříni a vytáhla z ní dvoje šaty. Oboje byly pomačkané, se čtveratým živůtkem a dlouhou širokou sukní. Při pohledu na ně, se mohlo zdát, že majitel nemá na jiné a tohle jsou jeho jediné. Naxine jich ale měla spoustu, jen byla líná vyjít do šatníku až na špičku věže. Nejspíš je to ale nevyhnutné.
  Došla tedy k nízkému nočnímu stolku na zlatých medvědích tlapách a vzala si z něj tenké rukavice, díky kterým nezmrazila vše, čeho se dotkne. Bylo, ale nepříjemné na vše sahat přes drsnou látku, tak se jim radši vyhýbala. Vyběhla po dalších schodech do obýváku nad ložnicí. Zběžně přelétla pohledem po tmavě modré pohovce a křesly stejné barvy, a vyběhla další schody, které byly třikrát delší než ty předešlé až do stísněného šatníku. Popadla náhodné šaty tmavě krvavé barvy, které se jí moc nepozdávaly a běžela zpátky dolů.
  Ve vysokém zrcadle se obhlížela nízká, bledá dívka s hlubokýma modrýma očima a trochu nadprůměrně velkým nosem s malým hrbem. Pihaté tváře jí lemovaly vlasy. Plazily se po červené látce šatů, prameny blonďaté, skoro bílé jako stříbrné zmije. Široká sukně zvýrazňovala úzký pas a šaty byly zaplé malými knoflíčky až skoro ke dívčině špičaté bradě. Ledabylým pohybem si dala neposlušný pramen vlasů za ucho a nekontrovatelnou rychlostí se rozběhla z ložnice směrem dolů, pryč ze své věže, do části zámku, kde přebývala Heather.
Naxine s zastavila přede dveřmi do Heatheřinho pokoje a uhladila si šaty. Zaklepala. Nikdo se neozýval. Tak zaklepala znovu, tentokrát intenzivněji. Pořád nic. Dívka, ve jménu nejvýbušnějších lidí co kdy v této paralele žili, naštvaně kopla do dveří, div si nezlomila nohu.
Ozvalo se vrzání kliky a následně i dveří. Za nimi stála vyšší dívka v krásných, ale obnošených černých šatech. Měla velké černé oči a červené plné rty, zvýrazněné rtěnkou. Velmi kudrnaté vlasy, černé jako koberce po celém paláci, jí padaly na ramena. Krásnou snědou pleť jí na bradě hyzdila stříbrná jizva ve tvaru cípu měsíce.
,,Zase jsi mrazila les?" promluvila Heather zvučným, hlubokým hlasem a nahlas se zasmála.
,,Myslím, že je zmražený i bez mé pomoci," trochu namrzeně odpověděla Naxine, i když jí na rtech pohrával úsměv. Dívala se dívce do přimhouřených očí, které vypadaly jak dva obsidiány.
,,Zase se uklidníme," zarazila Naxinin toxický tón Heather a dodala svým typickým depresivním hlasem, který zněl jakoby na ni za její krátký život dopadl všechen smutek světa: ,,Co se dnes bude dít? Jsou nějaké plány, nebo sis zase usmyslela, že si uděláme volný den a pak zmrazíš potrubí v celém zámku?"
Naxine na ni hleděla a čekala, než si odpoví sama, neboť věděla, že o dění v zámku se stará převážně ona.
,,Aha," pokračovala, ,,takže asi budem muset oxidovat v kuchyni. Myslím, že kdyby jsi nebyla tak strašně ustráchaná, tak bychom mohly do vsi nakupovat společně. Alespoň jednou?"
Do vsi. Mezi lidi. Naxine věděla o čem mluví. Naposledy, když jí bylo třináct a byla v Perlové vsi, byl tam jeden chlapec. Oslovil ji jako ledová socho. Vážně tak tehdy vypadala. V modrých šatech, pokrytých diamanty. Chtěla v nich jen reprezentovat svůj rod, který celá staletí bydlel v Perlovém paláci. Chlapci nešlo vysvětlit, že ve skutečnosti není oživlá ledová socha. Dítě se rozběhlo do jednoho z domů a vrátilo se s Heather. Ta se tomu smála. Nakonec si padly do oka a Heather se přestěhovala do paláce. Jejich přátelství přerostlo v lásku.
,,Chceš vidět svoji rodinu? Já ti v tom nikdy nebránila. Běž, ale prosím, vrať se mi," požádala ji Naxine a její snesitelná nálada byla fuč. Heather se na hladkém čele mezi hustým obočím vyrýsovala čára.
,,Chci tě s nimi seznámit, nechci tě tu nechat, to by mě nikdy nenapadlo. Zrovna tebe, jsem hledala celý život. Proč bych se měla přestěhovat zpátky?"
Dívala se na Naxine zvláštním pohledem, jako na diamant, ležící ve sněhu, který nesmí pustit z pohledu. Té do očí vyhrkly slzy.
,,Samozřejmě... promiň, vždy udělám nějakou hloupost. Bojím se, že o tebe příjdu, protože tě moc miluju..."
Heather se k ní vrhla a políbila ji. Utřela jí slzy.
,,Rozmažeš si řasenku, neplač hned. Půjdeme si spolu koupit do krámku mé rodiny nějaké moderní knihy, protože ty lovecké výpravy, z té vaší rodinné knihovny mi lezou krkem. Taky si můžeme někde dát jídlo. Ale hlavně tě chci seznámit s mojí celou rodinou. Tobiase už znáš, ty moje ledová socho," potichu se zasmála a dál držela Naxine v těsném objetí. Ta se, ale vymanila a držela ji za ruku.
,,Můžeme jít. Ale dám si pro jistotu dvoje rukavice," svolila nakonec dívka.
,,Neboj se, nikoho nezmrazíš. Navíc, mně by jsi už dávno zmrazila, kdyby jen jedny rukavice nepomáhaly," ujistila ji ještě Heather, než ji vtáhla do vchodu do své věže.
Cathelyn, služka, která se starala o koně nachystala kryté saně a černou klisnu, která je potáhne. Do Perlové vsi jsou to necelé tři kilometry. Cathelyn pomohla Naxine a Heather do saní a ještě jim podala kožešiny, aby se mohly zakrýt. Naxine je, samozřejmě, nepotřebovala, ale ráda zabořila prsty do stoleté ovčí kůže, jenž praskala pod prsty.