Roky v azylu, daleko od starostí mezi dvěma lidskými světy..
Roky v azylu, v místech s pouze černobílými světli..
Tam klid dopřál klidného spánku ustaranému srdečnímu svalu..
Klid, co jako jediný uměl vyprázdnit stále přemýšlivou hlavu..
Ale čemu náhoda nechtěla, když tvůj úsměv jsem uzřel..
Že i teď se mi hlava točí, jako viděl bych jej znovu poprvé..
S jistotou uvnitř hrdě vím, že i přes bouře bych pro něj zemřel..
Modré z nebe snesl, jen abych radost udělal, té jediné..
Avšak touha často nestačí, když roste pouze v jednom z nás..
Opět čeká mě krok do prázdna, cesta končí, dál je jen hluboký sráz..
Ještě poslední ohlédnutí, pohladit očima onu krásnou tvář..
Rozum varoval, že naivní cit je vždy největší lhář..
