PŘÍBĚH DÉMONA

Kapitola devátá

"Zlato.....zlato.....zlato....." znělo mi hlavou čím dál naštvaněji. Najednou jsem se prudce posadil protože jsem věděl co bude následovat. Byl jsem však příliš pomalý. Rias na mě přistála a já skončil zase na zádech a lapal po dechu. "Říkal jsem ať mi tohle neděláš." řekl jsem vyčítavě. "Když ty by ses jinak nevzbudil." řekla nevinně. "No dobře už vstávám." řekl jsem a posadil se na kraj postele. Rias se mi přitiskla na záda a já jsem nepatrně zrudnul protože se mých zad dotýkalo víc věcí než jen Riasiny ruce. "Ehm...mohla by ses mě prosím přestat držet jako klíště ?" řekl jsem a sundal si tryčko na spaní. "Na to že máš břicho, hruď a ruce samou jizvu máš záda skoro nedotknutá." říkal překvapeně. "Je to zvláštní že, člověk by čekal že budu mít záda samou jizvu a ono nic." odpověděl jsem a zatáhl závěs.

Po chvíli vybírání jsem roztáhl závěs a na sobě měl černé tryčko s krátkým rukávem, volné černé kalhoty a v nich pásek ze světlé kůže. Přešel jsem ke křeslu a oblékl si bundu. "Vypadáš úchvatně, mám chuť to z tebe zase všechno strhat." řekla Rias. "Ehm...nooo... možná později." řekl jsem a nemohl uvěřit tomu že jsem to z pusy vůbec vypustil. "Zoey na tebe čeká v zahradě. Až se vrátíš mám pro tebe nachystané dvě překvapení." řekla Rias a usmála se. "Mám se bát ?" zeptal jsem se pro jistotu. "Myslím že nemusíš, no vlastně jedno překvapení a jednu takovou speciální věc." zase se usmívala. "Dobře, kdy se mám vrátit ?" zeptal jsem se pro upřesnění. "V šest, dřív ne." řekla "Jo a nezapomeň tohle." Hodila mi pásku na oko. Připnul jsem si ji, seděla přesně. Stáhl jsem si vlasy kovovou gumičkou a vyrazil jsem. "Díky, co bych bez tebe dělal." řekl jsem a zavřel za sebou dveře.

"Tak co, připravený ? Jinak ti to moc sluší." řekla Zoey. "Díky za pochvalu. Jsem připraven, kde se objevím ?" ptal jsem se. "V jedné uličce kousek od ubytovny." odpověděla mi a dokončila portál. "Díky Zoey, kde mám potom čekat ?" "Na stejném místě v šest hodin večer." odpověděla. "Díky, tak zatím ahoj."

Objevil jsem se ve slepé uličce. Vyšel jsem na ulici a rozhlédl se kolem. Nic se tu nezměnilo pomyslel jsem si, až na pár výškových budov co byli na dohled. Otočil jsem se doprava a šel po chodníku směrem kde jsem věděl že stojí můj domov. Když jsem šel po ulici lidi se za mnou otáčeli, bylo mi to celkem nepříjemné. Ale nedalo se nic dělat, lidi nevidí cizince v kůži s páskou přes oko a krvavě rudými vlasy každý den. Když jsem míjel skupinku holek které si určitě povídali o něčem velmi zajímavém, všechny nejdnou zmlkly. Sice šeptaly ale jakožto démon jsem je mohl slyšet velmi přesně: Podívejte se na něj. Nebo jak to sakra vypadá ? Zaslechl jsem zvuk foťáku, otočil jsem se směrem k nim. Příčinou jejího neštěstí bylo že zvuk foťáku se přehrál nahlas. Přišel jsem k ní a bylo na první pohled naprosto zřetelné že měla strach. Takže ji naprosto vyvedlo z míry když jsem se na místo otázky proč si mě fotí zeptal: "Je pravda že je tady nedaleko ubytovna pro sirotky ?" "A...ano je, ale proč vás to zajímá ?" odpověděla za ni jedna z hloučku. "Je to můj domov." odpověděl jsem prostě. Nikdo už nic neřekl. Otočil jsem se na patě a odcházel. "A co ta fotka, nevadí vám to ?" ptala se nechápavě ta s telefonem. "Jestli se ti tak moc líbí moje záda, tak si ji klidně nech." řekl jsem a zapadl do obchodu.

Chvilku jsem jen tak bloudil mezi regály a když mě nic nenapadlo tak jsem vzal bonboniéru. U pokladny se mě prodavačka zvědavě zeptala: "Co se vám stalo mladý muži ?" Věděl jsem že myslí pásku přes oko a jizvu která byla vidět skoro celá. "To víte, je v tom holka." řekl jsem a pousmál se. "A je to kvůli ní nebo vám to ta dotyčná sama udělala ?" vyzvídala dál prodavačka. "Kvůli ní samozřejmě." odpověděl jsem. "Pak je to naprosto v pořádku, je vidět že hrdinové nevymřeli." "To máte asi pravdu. Drobné si nechte." řekl jsem "Nashledanou." "Nashledanou." odpověděla. Vyšel jsem zpět na ulici a našel tam ten samý hlouček. "Jak se jmenuješ ?" ptala se jedna. "Alan." řekl jsem prostě. "A co tady děláš Alane ?" začala další. "Jdu se podívat domů." řekl jsem a když jsem viděl že nechápou dodal jsem: "Na tu ubytovnu pro sirotky, vyrostl jsem tam." Tváře se jim rozjasnily. "Takže ty jsi sirotek, to je tak smutné." řekla další a mě v hlavě začal blikat alarm protože mi docvaklo o co se snaží. "Promiňte dámy, rád bych tu zůstal a povídal si ale mám trošičku naspěch a navíc mám přítelkyni." řekl jsem najednou. Viditelně je to zaskočilo. "To přece není nemoc !" řekla ta co si mě předtím vyfotila. "Ne, to není. To co by přišlo po tom co by to zjistila by bylo daleko horší než nějaká nemoc. Mějte se." řekl jsem a nechal je tam stát s nechápavými výrazy.