Stínová akademie ff

2. kapitola

Rozmyslela jsem si to. Ten větší blázen hoden pokoje v Bohnicích je rozhodně můj Hledač. Vážně si myslí, že si bez jeho mapy, kterou mi ukazoval u nás doma, pamatuju, kde přesně se nachází kolejní věž Stříbrosvitu??? Teda jako vím, že má mít vchod za studovnou, ale kde mám jako tady najít zrovna tuhle místnost? Vždyť ať se dívám, jak se dívám, žádné dveře nevlastní jedinou značku, jedinou vysačku kam vedou. Když mě ale tak nechal stát samotnou na nádvoří s mými kufry, brzo na to se u mě objevuje Stínovníček, jak přece jen sám slíbil, který bez jediného slova vezme mé zavazadla a rozejde se pravděpodobně tím směrem, kam sama potřebuji. To je ale pech, proč jen vždy dostanu společníka, co nemluví buď vůbec, nebo se s ním prostě normálně vykládat nedá. Rozhlédnu se kolem sebe a když nevidím ani živáčka, přidám do kroku, abych to stvoření následovala. Netrvá to dlouho a já se doopravdy ocitám u paty točitých schodů vedoucích nahoru tam, kde budu obývat pokoj celé tři roky mého života. Úplně celá natěšená se vydávám nahoru, ale až právě tam mi dojde, kolik schodů budu muset den co den vycházet. A taky ten fakt, že tady rozhodně nefunguje elektrika a tím pádem tu není ani výtah, mě najednou udeří do nosu tak, že se div neskutálím zpátky dolů. Už asi chápu tu narážku Hledače na mou špatnou fyzičku. S povzdechem si prohrábnu své černé kudrnaté vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, s čímž na sebe přitáhnu pozornost několik osob ve společenské místnosti. Skvělý. Proč jsem já hloupá jen kývla na to, že ten pokoj najdu sama? Vždyť se bojím svých spolubydlících už teď a to jsem je ještě ani neviděla. Poleje mě špatný pocit studu a strach. Z neznámého prostředí? Z množství studentů, které jsem tu zatím měla štěstí potkat? Nemám sebemenší tušení. Raději se přinutím porozhlédnout po větší místnosti. Stínovníček mě naprosto ignoruje a prostě si to se zavazadly štráduje někam dál po dalších schodech nahoru. Asi, aby mě měl co nejdříve z krku. Čeká mě další utrpení. Tahle akademie bude moje smrt. Vytuším, že se nahoře nacházejí dívčí pokoje, a tam, jak je mi známo, chlapci nesmějí. Mám tušení, že je to díky "zarunování" nebo jak tomu tenkrát Hledač říkal. „Do prkenný ohrady, proč zrovna já mám takové štěstí." Zamumlám si sama sobě pod nos a své nohy přiměji ještě k chvilkové spolupráci a hned se vydám za tichým doprovodem.

Pro mé štěstí najdu pokoj pro prvačky hned na první pokus poté, co můj společník zmizel ve dveřích zrovna ve chvíli, kdy jsem popadala dech. A ještě pro větší štěstí tam v tu chvíli, kdy jsem otevřela dveře, nebyla ani jedna má spolubydlící, jen Stínovníček, který odkládal kufry. A ten se po práci uklonil a prostě zmizel. Nebudou asi ti nejlepší společníci. Oddechnu si a přejdu k posteli na druhé straně pokoje, která na sobě ještě nemá, kromě uniformy, žádné tašky nebo kufry. Odložím své zavazadlo vedle postele a sednu si tak, abych si nepomačkala mou uniformu. To ticho a samota mi dávají možnost si pořádně prohlédnout ložnici. Stěny jsou naprosto prosté, jen si někdo dal práci, aby tu převládala barva koleje a přírodní dřevo. U stěn mají své místo postele, ke kterým jsou po jednom boku přistrčené noční stolky. Celkově to tu vypadá dosti fádně a nudně, ale to bude asi tím, že je začátek školního roku, a nepřipadá mi, že bychom měli zakázáno si vyzdobit pokoje. Minimálně to není napsané ve školním řádě, se kterým jsem se musela seznámit. Můj pohled upoutá počet zavazadel, které sčítají jen čtyři kousky a jednu postel, kterou už tu pravděpodobně nějaká dívka chvíli obývá. Takže se mnou nás bude na pokoji celkem šest. Ovšem musím přiznat fakt, že jsem na akademii taky dorazila týden po zahájení nového roku. A jak to tak vypadá, nejsem sama.

Pokrčím rameny a přesunu se k mé uniformě, kterou vezmu opatrně do rukou. Tvoří ji šaty s okraji krásně protkanými stříbrnou nití, jako znak koleje Stříbrosvitu, a pončo, kdyby se náhodou ochladilo. Možná by nebylo na škodu si ji vyzkoušet a jít si pořádně projít celou školu, protože ač tu sedím už nějakou dobu, nikdo se ještě neukázal. Rozhodla jsem se tedy svůj skvělý plán provést. Obleču se do uniformních šatů a vydám se z pokoje ven. Však, co bych mohla pokazit tím, že se prostě projdu a seznámím se s okolím?