Byl další z víkendů, které jsem se rozhodl věnovat návštěvě rodičů, a tak jsem v pátek po práci vyrazil směr jih. Pravda, migrace na jih začíná až na podzim, nicméně rozhodl jsem se ptáky o něco předběhnout. Už se prakticky šeřilo, když jsem dorazil do malého ospalého městečka kdesi na jihu zemí českých a po procházce na letní haciendu, přivítání a dalších víceméně rituálních kroků, jsem byl usazen ke stolu a se slovy "ty jsi určitě nic nejedl" mi byla nabídnuta večeře. Pravda, opravdu jsem nic nejedl, a tak jsem se nebránil a chuťové buňky už se tetelily blahem v očekávání nového gurmánského požitku.
Na stůl přede mnou přistál talíř a na palubě přinesl dva kusy uzeniny. Voněla nádherně a podávaný chléb voněl taky příjemně. Není tedy divu, že se ve mně probudily pudy dravce. Vycenil jsem zuby a už už jsem chystal se vrhnout na kořist.
"A křen si nedáš?" Křen... při tom slově mi hlavou prolítly vzpomínky z dětství, jak jsem vysadil celou plantáž křenu, kterou, jak je u nás dobrým zvykem, sklidil někdo jiný. Vzpomněl jsem na chvíle, kdy jsem strouhal bílý kořen a z očí unikala jakási kapalina a matně jsem si vzpomněl, jak jsem prožíval nezapomenutelné pocity v oblasti, kde se běžně vyskytuje mozek. Prostě návrat do dětství. "Jo, dám." Odpověděl jsem dříve, než jsem se nad odpovědí stihnul zamyslet.
Lžička klepla o talíř a zanechala na něm poctivou kupičku hmoty. "Jen si dej, je poctivej, čerstvej." Tátův úsměv mám rád. On se prostě umí se smát i očima. "Mňam!" vrátil jsem mu úsměv a nabral na uzeninu poctivou dávku oné bílé hmoty. Vsunul do úst a skousnul. Volně převalil v dutině ústní a pak.... se to stalo. Mozek se mi převalil v lebce a plnou silou to napálil na lebeční kost ve snaze spáchat sebevraždu, z očí mi téměř vytryskly slzy a chřípí se uzavřelo v naději, že tak zjemní agónii. Tátův obličej se rozzářil úsměvem. "Dobrej, že jo?" Téměř jsem to nevnímal, protože mozek hlásil systémovou poruchu ve všech oblastech funkčnosti. Oči se mi zalévaly, a tak jsem zmohl pouze na instinktivní zamrkání. Taťka to pochopil jako souhlas a s vřelostí sobě vlastní přidal další dávku křenu na talíř. Popravdě, nebyl jsem schopen sestavit ani slovo, natož abych jasně komunikoval. O chuti křenu jsem nebyl schopen ani přemýšlet... vlastně jsem nebyl schopen vůbec použít to, co se mi svíjelo kdesi v dutině lebeční. Měl jsem pocit, jako by mi po šedé kůře mozkové zuřivě dupala armáda mravenců. Když se mi podařilo získat alespoň elementární kontrolu nad tělem, dokázal jsem vyloudit úsměv. V té chvíli to byl vyloženě umělecký výkon, už jen proto, že jsem nevěděl, jestli vůbec ovládám mimické svaly, a ne třeba palec u nohy. Asi se podařilo, protože taťkův úsměv se ještě rozšířil. Dobrácky začal vyprávět příběh toho křenu a já získával čas a odvahu k dalšímu soustu.
Chuťové buňky jsou neuvěřitelný mechanismus a tak, když zahlásily stav online, rozhodl jsem se zkusit druhý pokus v domnění, že zbytek organismu už po prvotním šoku vybudoval základní rezistenci. Váhavě jsem nabral množství hmoty odhadované jako bezpečné a relativně neškodné. Chyba lávky. I ono rádoby neškodné množství mne málem sestřelilo ze židle. Téměř jsem ztratil kontrolu nad hmotnou stránkou mé osobnosti. Kdesi v hlavě se zmítala zkratovaná hmota a já pochopil, že umírám... vlastně nepochopil jsem, cítil jsem to pudově, protože kromě nové armády mravenců jsem nebyl schopen vnímat nic a ty mrchy mi teď dupaly po každém nervu, až jsem se podivil, co jich v těle mám. Zkratovaný mozek mi zcela jednoznačně oznámil, že rozvazuje pracovní poměr a odchází... a opravdu se o to snažil, vyloženě jsem cítil, jak buší do lebeční kosti, tahá za míchu a řve cosi o ženevských konvencích a mučení.
Při nabírání třetí dávky jsem opět ubral na množství a přemýšlel, jestli se za křen dává řád stříbrného lva. Cítil jsem svou kandidaturu jako zcela oprávněnou a nezpochybnitelnou. Mozek toho názoru nebyl, vlastně nebyl žádného názoru. Šedou kůru už v té chvíli rozežírali mravenci a poctivě žehlili každej závit. Chuťové buňky suše oznámily offline a přestaly komunikovat. Optika vykazovala zaplavení a jemné chvění organismu naznačovalo, že oprava hodin není úplně disciplína, do které bych se teď měl pouštět.
S uspokojením jsem vizuálně potvrdil zneškodnění většiny bílé hmoty z talíře. Nabral jsem si zbytek a těšil se, že křen bude zlikvidován. S nadějí jsem vsunul hmotu do úst a v naději, že je zneškodněno jsem si užíval si pocit vítězství. Krátký pocit vítězství však vzal rázně za své taťkovými laskavými slovy a zcela nezaměnitelným ciknutím lžičky o talíř...
Uděluje se řád stříbrného lva i in memoriam?
