Každý měl aspoň jednou v životě takového kamaráda z pískoviště. Hráli jste si každý den, dělili se o sladkosti, vyprávěli si neuvěřitelné příběhy a spoustu dalších věcí.
Ale ne všechna radost trvá věčně...
Všechno to začalo pár dnů před mými pátými narozeninami. Hrála jsem si, jako každý den, se svým nejlepším kamarádem Chrisem. Závodili jsme s papírovými lodičkami na vodě, stavěli hrady z hlíny, písku, kamenů a kde se cokoliv dalo najít, závodili, kdo dřív doběhne kam a spoustu dalších věcí.
Celý udýchaný a unavený jsme plácli sebou do trávy.
Slunce bylo ještě na obzoru, ale bylo již vidět, že se schyluje, k jehož západu.
„Stejně jsem byl rychlejší!" zvolal Chris, který byl ještě celý zadýchaný a upocený. „Ale nebyl, byla to remíza!" ohradila jsem se a otočila hlavu směrem k jeho obličeji. On se usmál a vyplázl na mě svůj růžový jazyk. Oba jsem se tomu zasmáli.
Ještě jsme spolu chvíli leželi a pozorovali oblohu, ale já se po chvíli začala pomalinku zvedat.
„Už musíš jít?" ulpěl na mě svá smutná očka. „Jo... Mamka by mě jinak seřezala, kdybych přišla jen o pár minut později." odpověděla jsem zachmuřele.
Chris se zvedl a podal mi svojí, ještě ušmudlanou, ruku. „Slibuješ, že zítra přijdeš, Nari?" Usmála jsem se. „Slibuji, že přijdu." On mi úšklebek oplatil a potom, co jsme se rozloučili, jsme oba utíkali do svých domovů.
Jen, co jsem otevřela dveře, už jsem věděla, že něco není v pořádku. V předsíni ležela na zemi roztříštěná keramická vázička, kterou jsem udělala pro svou mamku na uměleckém kroužku jako dárek k narozeninám. V okamžiku, co jsem vešla dovnitř, ozval se strašný řev z kuchyně. Vyděsilo mě to a jediný, co jsem v ten okamžik mohla udělat bylo stát, jako zmrazená a poslouchat, co se v kuchyni děje.
„Zase jseš ožralej uprostřed dne?!" ozval se křik z kuchyně. Podle hlasu jsem poznala, že je to má máma. „Ty hovado! Vykopli tě z práce, podvedl jsi mě s nějakou děvkou z baru a teď po mně chceš peníze určitě na chlast, že?!" řvala na celý kolo.
„Samozřejmě, že jsem ožralej a ty se mi ještě divíš?!" křičel táta. „Právě mě tu obviňuješ za věc, kterou bych v životě neudělal a to, že bych podvedl svoji ženu! Z práce mě sice vykopli, ale proto, že firma začíná krachovat! Nemají už koho platit, tak nás všechny prostě vyhodili. Určitě nechci žádný peníze na chlast! Naše holčička bude mít za pár dní narozeniny a já tě chtěl poprosit o to abys mi dala pár drobných na koupi jednoho plyšáka, který se jí líbil, když jsme procházeli okolo hračkářství! Nechápu proč všeho hnedka-" v ten moment jsem vběhla do kuchyně a s brekem objala tátu okolo nohou, je na mě moc vysoký.
„Nari..." vydechl a já spatřila, že on též pláče mezi tím, co moje máma stála před ním s vážným opovrhujícím pohledem.
„Nari! Jdi do svého pokoje a hned! tohle je záležitost, u které fakt být nemusíš!" stále křičela mezitím, co já objala tátovy nohy ještě pevněji. „Přestaň křičet, však nevidíš, že se tě bojí?" ucítila jsem, jak tátovi skápla slza na mé čelo.
„Bojí? BOJÍ??! Jak by se mohla bát vlastní matky? To je absurdní! Nari, i hned vypadni do svého pokoje! Hned!"
„Ne!" vyjekla jsem na protest, a ještě víc se přitiskla k tátovi, který si dřepnul a objímal mě.
„Co prosím?" zrudla vzteky. „Ne!" odtáhla jsem se od táty a otočila jsem čelem ke své matce. „On nic neudělal! Je to hodný člověk. Já chci-" v ten moment mi přistála facka a s ní přišla štiplavá bolest ve tváři. Vhrknuly se další slzy do očí.
„To sis dovolila moc!" rozeřval se táta, protože už mu došly nervy. „Jak sis mohla dovolit vztáhnout ruku na moji holčičku?! Zlatíčko...", řekl tentokrát jemněji, „jdi prosím do pokoje." Jeho jsem poslechla a odbelhala jsem se se slzami v očích do svého pokoje ve druhém patře, kde jsem se zavřela a schoulila do kouta a objímala svého oblíbeného plyšáka.
Ani po půl hodině se to dole neutišilo až do momentu, kdy jsem uslyšela dupání po schodech.
Do pokoje mi vrazila máma a začala mi vyhazovat věci ze skříní, které následně rvala do kufru, který si přinesla s sebou. „Nari. Už tu nezůstaneme ani chvíli. Ty a já pojedeme k mé kamarádce a zítra odlétáme k mým rodičům do Koreji." Já ji jen nepřítomně pozorovala a nemohla věřit svým uším. Pak jsem si všimla táty stojícího mezi futry se smutným pohledem na mě a na mámu, jak rve mé oblečení do kufru.
Celý můj svět se v ten moment rozpadl, mé dětské srdíčko bylo rozerváno na kusy, které už nikdo nikdy nesloží dohromady.
Máma se vrhla ke mně, chytla mě za ruku a táhla směrem z pokoje pryč. Snažila jsem se ji vyvlíknout, křičela, že nechci, že tu chci zůstat s tátou, ale neposlouchala mě. Neposlouchala moje vzlyky, můj křik, necítila můj odpor. Prostě mě táhla pryč z místa, který byl mým domovem.
Nakonec mi přistála další facka a já už jako hadrová panenka šla za ní pryč z našeho domu dvorem k jejímu autu.
V ten jeden moment, kdy mě táhla přes dvůr do auta mi vypadl můj plyšák, ale i když jsem se pro něj chtěla vrátit, nijak na mě nereagovala. Posadila mě do auta, zapla mi pás a zabouchla dveře. Dozadu dala kufry a pak se vydala směrem dopředu. Sledovala jsem, jak se posadila dopředu, zabouchla dveře a nastartovala auto. Podívala jsem se z okna a když už jsme vyjížděli jsem uviděla tátu stojícího mezi dveřmi a jak drží mého plyšáka ve svých rukou a pláče...
Dokonce jsem se ani nestihla rozloučit s Chrisem a říct mu, že už se nikdy neuvidíme...
xxx
Zdravím! 💫 Takže, je to tady! Moje úplně první fanfikce!
⭐ Taehee is writing...
ČTEŠ
A Childhood Friend | ch.bangchan POZASTAVENO, BUDE SE UPRAVOVAT
Romans,,Tys mi prostě zmizela! Neřekla jsi nic ani něco jako čau, už se nikdy nevrátím, přitom jsi slíbila, že příští den přijdeš! Pamatuješ si vůbec na mě?!" ,,Samozřejmě, že si na tebe pamatuju! Ale já bych ti nikdy nezmizela kdyby se nestalo to, co se...
