HUNGER GAMES 58th - hry s velkou dávkou lidskosti

Les, to je letošní aréna

K rohu dorazím jako jedna z prvních, a tak mám možnost si vybrat čím se ozbrojím a popřípadě si přívlastním jeden z batohů. Na stěnách, uvnitř rohu se vyskytuje výstavka zbraní, od obrovských oštěpů až po miniaturní nožíky. Přemýšlím čeho se chopím. V tréninkovém centru mi nejvíce šlo vrhat nože do nejrůznějších terčů. Beru si tedy několik nemálo těchto zbraní a zastrkávám si je všude možně do kapes.
"Hej šestko! Nech taky něco pro ostatní!" Zavolá na mě chlapecký hlas. Otočím se a spatřím blonďatého z prvního kraje jehož hlas mě stále dostával do kolen. Jsme každý z jiného kraje, a přesto toho máme mnoho společného. Jsme oba stejně staří, ale ani jeden z nás se nechová na to, že mu je sedmnáct let.

"Neboj šampóne, nechám ti pár nožíků, ale dost pochybuju, že by se ti povedlo s nima něco ztrefit." Škádlím ho. On se jen uchechtne, a přijde ke mně. Stojíme  tak blízko u sebe, že se mě lehce dotkne ramenem. Pohlédnu na něj, po chvíli mi začnou růžovět tváře. Při takových situacích si připadám bezbraná. Krasoň tomu zřejmě nevěnuje tolik pozornosti. A raději svůj pohled upře do jiných míst. Ticho mezi námi přeruší až jeho záchvat smíchu. Je úplně rudý v obličeji a zorničky má roztažené.

"Co je ?" Chci vědět. Na místo odpovědi natáhne ruku někam za mě.  V momentě kdy se otočím, spatřím Bellu z Desátého, jak  opatrně slézá z tubusu. Vím proč se směje a nejspíš bych se začala smát taky kdyby nešlo o ní.
"Nechápu co tě tak rozesmalo." Zalžu a podívám se mu přísně do očí. Jeho tváře začnou blednout a svůj zrak upře poraženecky k zemi. Co takto učiní zaměřím se opět na malou, která se zatím z plošiny nepohnula. Příjde mi jako dobrý nápad jí pomoci. Nejsem si jistá do jaké pozice mě tento čin postaví, ale nehodlám tu jen nečinně přihlížet, zatímco se ona trápí. Ležérním krokem k ní dojdu. Ucítím na sobě pár všetečných pohledů kterým nevěnuji pozornost.

"Les, to je letošní aréna." Navážu na náší předešlou konverzaci.
"Jsem si všimla." Pohlédne na mě. Její hluboké modré oči, zcela přebíjí nepříjemný tón, kterým se mnou mluví.
"Proč ses vrátila, jdeš sama do lesa?" Ptá se mě Bella.
"Hádej." Odpovím jednoslovně.
"Ne, neopustíš nás, protože tě potřebujem" Promluví klidně. "To tvrdí kdo??" Udivím se. Který ze splátců by potřeboval někoho jako jsem já? Nejsem sice úplně neschopná, ale nemám nic co by tu postrádali. Možná tak ty nože.
"Hádej." Mrkne Bella a seskočí z plošiny. Nechá mě tam jen tak stát s hlavou plnou otázek. Několik minut ani nevnímám, že se nacházím v nebezpečné aréně.
————————————————————
Děkuju všem kdo dočetli další kapitolu. Budu moc ráda za jakýkoliv komentář.

Zatím Čauky pa♥️