Legenda o Cyrene

Prolog

Padla tma. I ona tentokrát vzdala snahu o pomalé a nenápadné plížení krajem, a podobně jako dvě lovkyně prodírající se lesem tu zčistajasna byla, přepadající ze zálohy. Minula se se slunečním svitem, nezastavila a neprolnula se s ním na pár chvil a slov, jak to sem tam dělá. Dnes ne. Byla zaneprázdněná, její práci opět hatil jasný úplněk. S měsícem se, na rozdíl od slunce, alespoň dokáže přetahovat.

Mladší lovkyně šla v předu, její tempo doprovázelo pravidelné pleskání veverek o její bok. Nebyl to pamětihodný den věnovaný lovu, ale i veverky prokáží dobrou službu. Prodírala se divokým temným lesem směrem k domovu, měsíční záři se občas podařilo proniknout přes husté koruny stromů a osvítit jí obličej. Možná by se měla bát, tenhle les není známý svojí mírumilovností, ale záblesky měsíce jí z nějakého neznámého důvodu uklidňovaly, odjakživa. Jakmile na obloze vládl v celé své úplnosti, věřila v krásu, dobro a teď i klidnou cestu domů. Byl nádherný, fascinoval jí a jakmile k němu jednou vzhlédla, těžko odvracela pohled zpátky. Nic není tak nadějeplné, jako měsíc.
Z rozjímání jí vytrhl svit, najednou výraznější a plnější. Došla k mýtině ohraničené křovisky, na níž protančila nejednu noc. Dnes je ale tichá, jak jen les v noci dokáže tichý být a o jehož harmonii se starají slavíci doprovázení cikádami, šumem listí a praskáním větviček.
Jak začíná hustý porost ustupovat, rozezná cosi na mýtině. Bezmyšlenkovitě sáhne pro luk a šíp, připraví je a přidřepne si za poslední řadu křovisek. Mladé lovkyni se na tváři mihne triumfální výraz jakmile rozezná, co za obrovské zvíře se kousek od ní nachází. Ohromný, majestátní jelen bez sebemenšího tušení o její přítomnosti. Tělo jí zalije adrenalin a vítězný pocit, představa, že po tak krátké době mezi lovci donese domů tenhle nádherný a kolosální úlovek. Aniž by přerušila svůj upřený pohled do jelenových očí, pozvedne natažený luk a chystá se zamířit... V tom jí druhá, o trochu starší a o více než trochu zkušenější lovkyně pevně stiskne ruku, kterou drží luk, a strhne jí k zemi. Mladší lovkyně se k ní dotčeně otočí a uvidí její tvrdý pohled, směřující k jelenovi na mýtině, stále se klidně pasoucího. Pořád jí drtí svým sevřením zápěstí a rychle oddechuje, nejspíš jí musela tiše doběhnout. Nebo nic neslyšela v euforii z vidiny dokonalého úlovku.
Tázavě se na ní podívá, trhne svým zápěstím a zároveň se nesnaží skrývat to, jak moc je naštvaná. Starší lovkyně se konečně podívá na svojí ruku drsně svírající zápěstí kamarádky, ale nepovolí. Místo toho jí oplatí pohled, ve kterém se zračí lítost a jasné NE. Nakloní se a zašeptá melodickým hlasem, stvořeným k vyprávění příběhů.
"Nikdy se nesnaž zastřelit jelena pod dohledem luny. Našla by si tě nešťastná láska a navždycky ti zlomila srdce."
"Opravdu? Moc dobře víš, že mám tvoje příběhy ráda, ale není to už příliš pověrčivé a přitažené za vlasy? Podívej na tu hojnost, která je na dosah ruky! Prosím, zahoď pro jednou svoje pověry a strach z mrtvého jelena. Mezi dnem a nocí zase takový rozdíl není a měsíc je příliš daleko na to, aby nám něco udělal." Z tónu mladé lovkyně postupně vymizí dotčenost a nahradí jí jemná prosba. Ví, že zlostí tu ničeho nedosáhne.
"Žádný z lovců se neodvažuje. Ne, jakmile zjistí, proč by neměl. Kdysi dávno se totiž jedna lovkyně zamilovala do měsíce..."

Existují různé hlasy, každý je něčím jedinečný a některé jsou jedinečné právě vyprávěním příběhů. Člověk se může nekonečně snažit povědět příběh tak, aby mu každý uvěřil a stejně jeho snahy můžou dojít zmaru. Pak jsou tu ale lidé s hlasem. Hlasem, který sám je z příběhů stvořený a slova jím zformovaná mají svou vlastní moc. Moc vytvářet skutečné příběhy. Jsou to hlasy a slova, která vás přimějí uvěřit v kouzla, zázraky a lásku.
A starší lovkyně tenhle hlas měla.