Legenda o Cyrene

I.

Tančilo se, pilo, zpívalo a vrhalo vyzývavými úsměvy na další pestrobarevné a extravagantní hosty. Luní sál byl zalit přízračným světlem, opojený líbeznou hudbou a oslepen záblesky drahých kamenů, tak jak je každý měsíc zvykem. Štěbetající a veselé dívky, lišící se od davu svými šaty sahajícími pouze pod kolena, se začaly shlukovat, míjely hosty jako rozjařené vlaštovky a všechny mířily k velkému schodišti, které kralovalo Lunímu sálu podobně jako velká brána, kývající mu naproti přes tanečníky. Zdánlivý chaos dívek zničehonic vystřídala perfektní formace, celé to působilo jako nějaké podivné taneční vystoupení na skladbu, kterou slyší jen ony, ovšem i zbytek sálu porozuměl tomuto chování.
Na vrcholu schodiště se objevila ladná, leč majestátní dívka, a všichni návštěvníci na její náhlou přítomnost zareagovali uctivým tichem.
Dívka, působící spíše jako panenka z porcelánu, začala sestupovat pomalým krokem, každý její pohyb jako by pokračoval v soukromém tanci, jež započaly dívky pod schodištěm. V tu chvíli se sál proměnil, snad kouzlem tanečníci poznali choreografii, a jakmile sestoupila doprostřed davu svých družek, celý sál byl rozestoupený v dokonalých formacích a vyměňoval si s přízračnou dívkou pohled. Vplula do davu a dav jí pohltil, ovšem i přesto byste v dokonale synchronizovaném tanci poznali Měsíc a její Hvězdy.

„Počkej, vrať mi to!" Ticho měsíční zahrady proťal vyčítavý hlas, v němž ale bublal i hravý smích. „No tak, snad mi nezávidíte zrovna jeho." Smála se už dívka.
„Ber to jako... Zběžnou kontrolu, zda se proti nám náhodou okouzlující Vesper nespikla a neuteče nám!" Odpoví hravě jiný hlas.
„Ach ano! Protože závidět? Jediné, co ti můžu závidět, byl ten rozkošný pohled, který na tebe dneska vrhla princezna Aruna!" Koketuje další z dívek. Všechny tanečnice, oznamující příchod princezny Aruny, se honily kolem fontány v podnapilé symfonii a předávaly si útržek pergamenu. Nová majitelka pergamenu neváhala, vyskočila na zábradlí fontány a se smíchem zvolala: „Tak tedy, pozor, pozor!" Odkašlala si a jala se vzkaz přečíst, když v tom jí jedna z dívek strčila a shodila do fontány.
„Opovaž se to přečíst nahlas!"
Dívka ve fontáně, teď už se vzkazem nenávratně zničeným, se dotčeně podívala na Vesper. „To jsou mi tedy dvorní způsoby, má drahá Vesper, právě jsi zapříčinila svůj pád!" S těmito slovy dívka vyskočí z fontány, chytne Vesper a společně s několika dívkami se jí snaží odvléci zpět do fontány. „Pomozte mi, ne!" Směje se Vesper, když jí zbylé dívky pomáhají přemoci ostatní.
V tom je vyruší mohutná postava, postávající v dostatečné vzdálenosti od fontány a teď již mokrých dívek. Hlučně si odkašle a získá si jejich pozornost. Dívky vzhlédnou od Vesper, ležící na dnu fontány a rychle jí pustí. S potutelnými úsměvy se pomalu odeberou z fontány pryč, pryč z dohledu Vesper, která už slyší jen jejich smích.
„Netušil jsem, že dvorní dámy samotné Aruny mohou být tak... divoké." Nadhodí muž, nabízející Vesper ruku. Vesper ji přijme a vyleze z fontány, z nočního vánku jí na mokrém těle naskáče husí kůže.
„Nepochybuji, že je na světě mnoho věcí, které netušíte, drahý. Nátura dívek bude nepochybně jednou z nich." Odvětí kousavě Vesper, s těmito slovy se obracející k odchodu.
„Dovolte mi, abych se o ní něco naučil. Nečetla jste můj vzkaz?"
„Ne, ale polovina ostatních ano a myslím, že je Vaše slova nijak neokouzlila. A upřímně, moje standardy jsou od jejich dost odlišné. Tedy, vyšší." Vesper udělá ironické pukrle a tentokrát již vystřelí ve směru, kterým zmizely zbylé dívky.
„No, Vesper." Muž ji chytne za ruku a přitáhne jí zpátky. „V tom případě je budeš muset snížit." Pevně ji přitiskne na balkonové zábradlí a usměje se. „Co říkáš, hvězdičko?"
Vesper se znechuceně podívá do mužových očí, na chvíli zaváhá, zvažující svojí situaci, a poté mu s vervou plivne do tváře. „Vyser si voko."
Muž zavrčí, zaboří Vesper ruku do vlasů a s dotčeným řevem jí přehodí přes balkón.

„Právě jsi zapříčinila svůj pád."
„Právě jsi zapříčinila svůj pád."

Ozývá se Vesper v hlavě, zatímco padá dolů.