Dveřma napřed ✓

5

Upřímně jsem si od domluvené večeře nic zvláštního nesliboval. Ne s tím, jak srdnatě René odolával mým pokusům už několik měsíců. Stejně jsem se na středeční večer připravil úplně jako na rande. Dokonce jsem si vyžehlil košili, i když k dokonalosti mělo dílo daleko.

Indie, se kterou jsem se vysloveně mazlil, si poklidně pobublávala v hrnci na plotně, nadýchaná jasmínová rýže čekala jen kousek vedle. Svůj dvoupokoják jsem uklidil prakticky k nepoznání. Ne že bych byl nějaké prase, ale přeci jen, dva páry bot, které jsem už tři čtvrtě roku neobul nemusely být mimo botník, sbírku poloprázdných lahví od sprchovacích gelů a prázdných tubiček od toaleťáku jsem mohl z koupelny vyházet, menší hromada roznošeného oblečení putovala do koše se špinavým prádlem. Upřímně jsem byl s výsledkem spokojený. S trochou nadsázky jsme se mohli navečeřet na podlaze.

Během hledání zip sáčků na zbytek balení rýže jsem narazil na sadu čajových svíček. Odolal jsem pokušení a raději je ze šuplíku ani nevytahoval. Bylo by fajn je někdy použít, dneska ale není jejich den. Ze soucitu s voskem mě vyléčil zvonek. Naposledy jsem se přejel pohledem v zrcadle, zkontroloval, že světle hnědé vlasy drží, jak mají, a šel otevřít.

René k mojí věčné smůle samozřejmě také nedorazil jen v triku a riflích. Rukávy tmavomodré, lehce vzorované košile měl vyhrnuté k loktům, černé džíny pak byly ideálním kompromisem mezi moc a moc málo formálním. Světlé vlasy měl sčesané na jednu stranu a jeho kolínská si mě omotala kolem prstu v rekordním čase.

Usmál se a podával mi lahev vína: „Až pozdě jsem si uvědomil, že jsem se ani nezeptal, co piješ, když neřídíš."

Kouknul jsem na etiketu, Sauvignon Blanc, taková klasika, minimálně k italské kuchyni se vždycky hodí, indie ale chtěla něco výraznějšího. Přesto jsem poděkoval a pozval ho dál.

Ochutnávka jídla dopadla přesně podle očekávání. Nejdřív se tvářil trochu skepticky, pak škarohlídství vystřídalo překvapení, a nakonec spokojenost až nadšení. Nebudu moc rozvádět, kolikrát a jak moc jsem si chtěl během večera vyměnit místo s kusem kuřete na jeho vidličce.

„Dobře, beru zpátky veškerý pochyby, tohle je prostě bomba," pochvaloval si s plnou pusou, sotva mu bylo rozumět.

„Říkal jsem ti to, v kuchyni se se mnou do křížku nepouštěj," pokýval jsem hlavou a ani neskrýval zadostiučinění.

„To si budu pamatovat. Možná bychom mohli uzavřít směnný obchod, já ti občas udělám něco menšího na autě, ty mi uvaříš, co ty na to?" navrhl.

„Platí," zasmál jsem se a docela doufal, že nabídku myslí vážně.

Konverzace na chvíli přirozeně utichla, než ji opět nastartoval René.

„Díval ses na výsledky jednání dneska?" zeptal se. Nemusel specifikovat jakého, vždyť uzákonění manželství pro všechny se týká nás obou, i když ne zrovna v tu chvíli. Zmíněné jednání jsem viděl.

„Bohužel. I to, co předcházelo. Přísahám, že jestli ještě jednou někdo vytáhne argument, že nemáme nárok adoptovat děti, protože jsme určitě pedofilové, tak jim to půjdu vysvětlit osobně," řekl jsem a vybil si zlost na kuřeti v omáčce.

„Ty bys chtěl? Děti, myslím," upřesnil René, „ale nemusíš samo odpovídat, jestli nechceš."

„Úplně ve výhledu to není," pokrčil jsem rameny, „ale je sakra rozdíl nechtít a nesmět. Nechápu, proč by páry, které chtějí, nemohly. Prostě ne."