Dveřma napřed ✓

9

Probral jsem se do blikající červené a modré. Někdo na mě mluvil, pootevřel jsem oči. Déšť a majáky.

„Slyšíte mě? Haló?"

„Jo," vypravil jsem ze sebe a zkusil pootočit hlavu. Ostrá bolest vystřelující odněkud z krční páteře mě odradila.

„Jsem lékař, měl jste nehodu. Bolí vás něco?"

„Krk," odpověděl jsem. První část jeho sdělení se mi v hlavě nějak slila, ale bolest byla rozhodně aktuální téma. „Hrudník, hlava, ruka," doplnil jsem.

„Dobře. Zbytečně se nehýbejte, ten krk vám zafixuju," řekl. Bylo mi to srdečně jedno. Přišlo mi, jako kdyby potom odešel aspoň na dva dny. Když se vrátil a začal mi nasazovat límec, úpěl jsem bolestí. Trvalo mu to celou věčnost.

„Která ruka vás bolí?"

„Levá," odpověděl jsem na autopilota. Nejspíš jsem s ní vrazil do dveří.

„To nám věci trochu komplikuje, ale zvládneme to i tak. Můžete zkusit sám vystoupit, pokud se na to cítíte," řekl.

Necítil jsem se na nic, ale stejně to zkusil. Připadal jsem si polámaný jako třikrát zděděná hračka. Nejdřív jsem se v sedačce trochu posunul bokem, pak jsem vytáhl nohy ven.

„Výborně, jde vám to dobře, nikam nespěchejte. Podejte mi druhou ruku, pomůžu vám," nabídl a já pomoc ochotně přijal. Jakmile jsem byl venku z auta, donavigoval mě na připravená nosítka. Tedy, pokusil se, akorát já ztuhl, když jsem uviděl celou spoušť. Moje auto bylo asi na odpis. Zmuchlaná kapota, zpod které se ozývalo syčení a vzhůru se valila pára nejspíš z proraženého chladiče, nevěstila nic dobrého.

„René," vyklouzlo mi přiškrceným chraplákem.

„Tak se jmenujete?" zeptal se doktor.

„Ne. Druhý auto...," pokusil jsem se vysvětlit, ale mozek mi nějak nespolupracoval.

„Aha. Není v ohrožení života, nebojte, ale odvezli jsme ho v bezvědomí. Jak se jmenujete vy i váš kamarád?"

„Pavel Řehák a René Bauer," odpověděl jsem. Zamotala se mi hlava a na místě bych s sebou sekl, kdyby mě doktor nepodepřel a pomalu mě nepoložil na nosítka.

„Díky, hodně nám to pomůže. Teď už to nechte na nás," řekl, než mi nasadil kyslíkovou masku a hodil přese mě termodeku.

Podruhé jsem přišel k sobě až v nemocnici. Kapačky, pípání, zápach desinfekce. A bolest, pochopitelně. Byla tma, ale tlačítko na přivolání sestry jsem nahmatal. Byla u mě skoro hned, akorát v místnosti rozsvítila a já zamžoural proti ostrým zářivkám.

„Co se děje, pane Řeháku?"

„Můžu dostat něco na bolest?" požádal jsem. Připadal jsem si jako zmlácený. Každý nádech bolel, jak mě ztrestaly pásy. Klidně jsem mohl mít pohmožděná žebra. Hlava jako střep, krk ani nemluvě. Ruku jsem měl zafixovanou, možná zlomenou?

Dostal jsem dva bílé prášky a sklenici vody a sestru propustil po ujištění, že doktora volat nemusí. Ještě drahnou dobu po jejím odchodu jsem trpěl, než léky zabraly, nakonec jsem zase usnul.

Další probuzení nebylo o nic lepší, během spánku pochopitelně oblbováky vyprchaly. Se snídaní jsem ale dostal rovnou další a nádavkem ještě návštěvu doktorky.

„Jste trochu pohmožděný a potlučený, ale nic trvalého nebo vážného jsme nenašli. Pár dní si tu poležíte, pak vás pustíme do domácího léčení s kontrolami v Praze."