Neviditelné slzy

2. kapitola

Proč jsem ještě neměla pohřeb?
Můj bloček je přímo před Jakubem, který očima bedlivě čte mojí zprávu napsanou úhledně na linky papíru, ale zatím na to jen krčí nepřítomně a bez odpovědi rameny.
Sedíme všichni u stolu a koukáme na noviny. Jídelní stůl je krapet černý od plamenů, ale stále funkční. Okolo jsou papíry, noviny všeho druhu a zprávy z internetu. Tyto věci se dají sehnat v našem světě velice rychle, protože většina lidi je vyhodí hned po přečtení, spadnou do kanálu či se použijí jako palivo. „Je mi to líto Michell, ale nevidím nikde zprávu o tvém posledním rozloučení, jakoby o tobě nikdo nevěděl. A když jsi dokázala slyšet jen slabé volání určitě by jsi myšlenku na tebe tak silnou jako právě z pohřbu vnímala. Všichni jsme ji vnímali a na svém pohřbu byli i když to byl jen sebemenší náznak, či pár malých slov." Zamručím a vezmu si svůj blok zpátky načež do něj začnu naštvaně čmárat další slova. Od minula je to tu jako na trní, obzvlášť ke mně.
Dá se nějak dostat za svoji rodinou rychle? Jako třeba teleportace?

Luna už na to chce něco říct, ale přeruší jí Jakubův posměšný hlas. „U tebe je možné všechno zázračné dítě, to se zase neboj že by jsi byla zrovna ty normální." Obě se na něj naštvaně podíváme, ale on se jen znovu zahledí do novin a pokrčí rameny. „Říkám pravdu. Nevím proč seš u nás v dimenzi, ale stalo se." Dimenzi?
Podívám se na něj zvláštně, ale to už začne Luna piskovat že se chová jako idiot obzvlášť v mé přítomnosti. Zvednu se od stolu rozzuřeně a na oba se podívám. Nehodlám tu být už ani minutu navíc. Popadnu svůj bloček který skoro vytrhnu Luně z ruky a otočím se na patě pryč z domu. Od posledně ani nemám náladu na to s nimi být, nejprve mi nevěřili, že jsem se přemístila za Luisem, vyslýchali každé mě slovo a dva dny že mě dělali blázna a nyní ze mě dělají neporazitelnou superhrdinku, jako bych mohla za to, že jsem se sem takto dostala. Posadím se doprostřed louky květin. Jsou tu dva náhrobky po lidech co v hořicím domě zemřeli, ale kupodivu v něm s námi nebydlí. Náhrobky už jsou dávno ušmudlané a plné mechu.
Možná to má něco společného s těmi dimenzemi. Když se nad tím však zamyslím je pravda, že je mnoho mrtvých lidí, ale tu jich je jen pár. Možná se náš svět dělí na více časových dimenzí. Zarazím se a podívám na dva náhrobky a jejich data úmrtí.
Dvacáté století...

„Už je to měsíc Michell. Spokoj se s tím, že pohřeb nemáš." Mojí pozornost upoutá Jakub stojící vedle mě na střeše. Hleděla jsem do dálky na oblohu plnou růžových mraků a červené záře. Pomalu se vedle mě posadí a hledí před sebe. „Skoro i zapomeneš, že jsme tu zaseknutý navždy." Otočím na něj pohled a pomalu přikývnu, tentokrát bez úsměvu. Znovu je mi do pláče, protože na mě všichni zapomněli, všechny moje teorie se potvrzují. „Nechceš se projít? Stejně je Luna na nákupu." Aniž bych od něj odvrátila oči usměju se a tím mu dám náznak, že souhlasím. Sice nevím kam chce jít, či co chce dělat, ale za ty dny, dokonce již týdny jsem se k těm dvoum připoutala. Mám je hrozně ráda a asi bych se jich nikdy nevzdala, pokud by to nebylo nutné samozřejmě a oni mi nevyhrožovali nožem, či někdo jiný jim.
Pomalu se zvedneme a sejdeme dolů po žebříku až na zahradu. Nebydlíme zas tak daleko od města, ale taky je to trošku kus cesty loukou. Naštěstí jsem zde zemřela, takže přesně vím kde se co nachází a kde kdo bydlel, když jsem žila. Už chci vytáhnout blok, když v tom se na mě ohlédne Kuba. „Neboj, přesně vím co chceš říct a ne, neřeknu ti kam tě vedu." Chtěla bych, aby mi ukázal kam furt mizí, jeho zmizení jsem zažila už dvakrát, ale naposledy sebou vzal Lunu, protože jsem mu to vyčetla. Bohužel jsem toho litovala, jelikož následně když se vrátili tak Luna byla celá od slz a Kuba zamlknutý jako vždy. Hned si šli oba lehnout a mě nechali v kuchyni s večeří samotnou. Ani jeden nepoužíváme mobily, takže je větší problém se najít, či kontaktovat. Moje důvěra v tomto světě jen porostla, zacož jsem vděčná a to dosti.