Ptáčci zpívali...

Mermaid 1. část

Když lidé poprvé před téměř sto lety skutečně objevili sirény jako mořský druh, rozmohl se mezi lidmi nešvar v podobě snahy tyto překrásné a napůl lidské tvory nejen lovit, ale také zkoumat a chovat. Zkoušeli studovat jejich zvyky a snažili se odhalit jejich tajemství. Sirénní písně byly vskutku nádherné... a zuby vskutku ostré... ale žádná siréna nikdy v zajetí nezazpívala.

Stálo ohromné úsilí jednu alespoň ulovit... a ještě větší si ji udržet. Ale štěstí stálo při lidech. V jednom z opuštěných hnízd nalezli několik vajec a tehdy začali s podrobným zkoumáním, kucháním i chováním sirén. Bohužel děti vyrostlé v zajetí měly málokdy kvality dospělých... stále však měly alespoň nějaké.

Mladé sirény měly jen málo šupin, ze kterých šly dělat šperky... ale i ty stály za to. Ulovit dospělou sirénu by znamenalo získat přístup k informacím, které jinak nemají šanci zjistit. Sirény vyrostlé v zajetí byly mírně řečeno zpitomělé. Nedokázaly se normálně chovat ani fungovat, byly vhodné jen na zdroje, ale ne na studium. To se mělo ale brzy změnit.

Shota netušil jak se to stalo. Tušil, co pokazil... a tušil, že se Hizashi bude hodně zlobit... ale jak se sakra ocitl ve skleněné nádrži?

Pamatoval si jen jak si šel po náročných zápasech zdřímnout.

Jistě, nebylo moc chytré spát na víceméně otevřeném prostranství. A nebylo ani moc chytré zůstávat tam, když uviděl ty podivné stroje, co k němu pluly. Na jeho obranu, byl hodně vyčerpaný a nejméně dva rozbil.

Pak si pamatoval jen podivný bolestivý pocit, který byl způsoben něčím, co ho ošklivě spálilo. Netušil, co to bylo ale měl z toho opravdu špatný pocit.

Od té doby byl v nádrži, kde se sotva mohl otočit. Sklo bylo docela pevné, ale tušil, že kdyby se hodně snažil, mohlo by povolit... časem.

Chyběl mu jeho partner, který už určitě vyšiloval a plaval kolečka. Chybělo mu jejich hnízdo i to jak Hizashi zpíval. Měl ze všech sirén nejhezčí hlas... a proto Shotu zahřálo u srdce, když si ze všech možných sirén vybral právě jeho. Tu sirénu s poškozenými hlasivkami.

Shota nebyl zrovna ideál krásy... Alespoň podle obvyklých měřítek. Nemohl zpívat, což byl velký handicap. Jeho dlouhé černé vlasy byly nudné, stejně jako oči... A ocas? No, černý se stříbrnými šupinami a zvláštními vzory. Sem tam mu některé šupiny zčervenaly, když se cítil dobře. Což bylo obvykle poblíž Hizashiho.

Shota se stal bojovníkem, protože moc jiných možností neměl. Chtěl si sehnat partnera a to byl jediný způsob jak udělat dojem. Osud si ale vybral jinou cestu a tak poznal Hizashiho, když ho zachránil před několika žraloky. Od té doby byli spolu.

To by byli až do smrti, teda pokud by se Shota nenechal pitomě unést. Teď nezbývalo než čekat, tvářit se přívětivě a při první šanci zmizet. Vytáčelo ho, že mu zkrátili vlasy sotva k ramenům, vytáčelo ho, že mu pravidelně brali šupiny... jediné, co jim nikdy nedovolil bylo přiblížit se s rukama k jeho zubům. Shota byl dospělá siréna, co člověka už párkrát ochutnala. Znal jejich slabiny a dokázal by jim ukousnout tu ruku. To oni naštěstí dobře věděli.

I když nerozuměl jejich slovům, viděl jak je znervózňoval jeho klid.

Když dovezli nádrž s jedním mládětem, Shota zpozorněl. Mladý vypadal, že je vzteklý a zraněný. Cvakal ostrými zuby a něco vykřikoval. Shota ta slova nepoznával. Mladý vrčel a vyváděl, což absolutně k ničemu nevedlo. Jedinkrát udeřil ploutví do dna nádrže až se otřásla. Ti v bílých pláštích nadskočili. Mládě mělo zbarvenou ploutev do oranžovo rudé, podobné jako jeho povaha. Věnovalo Shotovi zmatený pohled než se na něj pokusilo vrhnout.