Začalo léto. Pro Sáru léto jako každé jiné, jen s tím, že je zase o rok starší a úspěšně dokončila 3. ročník konzervatoře. Sára je devatenáctiletá vyšší plavovlasá dívka, ale dosud je sama, nemá a ani neměla přítele, protože ještě nepotkala toho pravého. Má svůj vysněný ideál, který se spíš podobá pohádkovému princi než obyčejnému klukovi, a ze svého snu nehodlá slevit ani o vlásek...
Jednoho dne ji napadlo, že si udělá výšlap na Lysou k vysílači.
"Sáro, ty ses snad zbláznila, ne? Nečteš noviny? Víš, co se ti může stát? Nemáš rozum!" rozčiluje se nad jejím plánem matka.
"Ale tak ji nechej, je už dost velká na to, aby si mohla někam vyjít sama a bez nás..."
"No právě, je až moc velká, nějakej úchyla ji tam čapne, no a co pak? Hm?"
"Nech mě domluvit! ... a poznat s kým se bavit a s kým ne a navíc, kterej normální úchyla ti poleze takovou štreku jen aby znásilnil tady naši Sáru? Každej normální úchyla zaleze bezpracně za roh ve městě a má tam více šancí, že tam nějaká kočka půjde," uklidňoval matku otec.
"No tak upaluj! Ale nechoď mi znásilněná na oči! Rozumíš? S nikým se nevybavuj a neber si od nikoho nic...!"
"Ale mami, tohle poslouchám už od batolete! Mějte se a jestli přijdu do nebe, pošlu pohled!"
Sára vyrazila na cestu, bylo teplo, tak si přes mamčiny protesty oblékla kraťasy a tílko. Vyšla sama a ani nikoho nepotkala.
Když byla asi v půli cesty, cítila v zádech nepříjemný pocit, jako by ji někdo sledoval. Bála se otočit. Před očima se jí míhaly různé útržky z filmů, kde všechny takhle lehkomyslné děvy skončily v kaluži krve vychladlé někde v lese. Nakonec sebrala všechnu odvahu a otočila se. Příjemně se lekla. Místo vraha s kudlou v ruce a příšerným tetováním po celém těle pohlédla na velmi sympatického muže ve věku asi 30-ti let. Byl vzrostlé postavy, hnědých vlnitých vlasů a šinul si to do kopce úctyhodnou rychlostí. Otočila se zpátky a přestala si ho všímat. Nemohla ale na něj přestat myslet. Představovala si, že ji brzy dohoní a osloví ji. Ale nic. Divila se sama sobě, proč na něho tak intenzivně myslí a proč má přitom tak zvláštní pocit. Lásku hned zavrhla. Vždyť její princ bude úplně jiný. Hezký.
Z úvah ji vytrhlo nečekané zaklepání na rameno. "Už jsem myslel, že spíš, vílo."
"Jsem Sára."
"Petr, těší mě, vílo, dokonce i mluvíš. Fakt jsem měl o tebe strach. Šla jsi nejméně 20 minut v transu, oči vykulené a dokonce jsi sešla z cesty."
Teď se Sára probrala úplně. Ocitla se na nějaké krásně rozkvetlé louce, kde všechno vybízelo sundat si boty, proběhnout se jen tak bosky a tančit.
"Kde to jsem?"
"Na louce."
Teď nastalo ticho a oba se na sebe vzájemně dívali. Teprve teď si Sára všimla více rysů jeho těla a za brýlemi schovaných hnědých očí. Byl to normální chlap a vůbec ničím pro ni zajímavý, ale přece ji tak přitahoval. Styděla se za své myšlenky. Měla chuť zajet svými prsty pod triko, políbit ho a už ho nikdy nepustit. Všimla si také snubního prstýnku, který se Petr vůbec nesnažil zakrýt. Nakonec to ticho přerušil on.
"Neposadíme se?" usmál se.
Seděli tam spolu na louce a povídali si jako staří přátelé. Má syna a šťastné manželství. Sára si s ním taky velmi otevřeně povídá. Mluvili spolu snad hodinu, když opět nastalo ticho. Tentokrát ale jiné. Bylo v něm cítit touhu a napětí. Petr se k Sáře sklonil a něžně ji políbil. Nebránila se. Přestala ztrácet ostych a oddávala se plně jeho polibkům a zkušeným dotekům.
"Smím?" zeptal se něžně.
"Ano, chci Tě!" odpověděla rozechvěle Sára. Ze Sáry se stala žena. Poprvé poznala to, že bolest může být někdy příjemná. Ještě chvíli spolu leželi v objetí a potom už musel jít každý svou cestou. Rozloučili se přátelsky. Nikdo s těch dvou nevyslovil přání spatřit toho druhého znovu. Sára si říkala, že to tak musí v téhle situaci být a ničeho nelituje. Odnáší si jedinečný, nádherný zážitek a pocit, který už v životě nezažije nikdy. Je šťastná.
"Jak bylo?" vyzvídají rodiče.
"Šlo to. Bylo fajn, ale dost pálilo slunce a vidíte sami, jsem živá." A odešla do svého pokoje promítnout si ještě jednou vše, co dnes zažila.
"Můžeš mi říct, Sáro, proč cpeš jahody do kapsy? Pojď to vyčistit a dělej!" křičela matka na Sáru z koupelny.
Sára se neochotně zvedla, něco zabručela, ale šla čistit. Nechápala sice, co jahody v její kapse znamenají. Vždyť letos žádné jahody netrhala, ale bylo jí to jedno. Šáhla do své kapsy a pomalu s nepříjemným pocitem v žaludku vytahovala rozmačkané a napůl shnilé jahody z kapes. V tom ucítila asi nějaký papír a v něm něco bylo. Bylo to sice celé špinavé od jahod, ale po chvilce sušení v mikrovlnce se to dalo rozbalit. S napětím rozbalila papír a uviděla zlatý prstýnek a na papíře četla:
Sáro, má lásko. Zní to zvláštně, když ti teď píšu a ani se neznáme. Usnula jsi mi v náručí, jsi krásná a já mám takový strach, abych tě neztratil. Musím ti něco napsat a doufám, že mě pochopíš a není již pozdě. Od první chvíle, co jsem tě uviděl, tě miluji. Bránil jsem se tomu citu. Musel jsem udržet vzpomínku, vzpomínku na svoji ženu a syna Filipa, které jsem před třemi lety ztratil při autonehodě. Proto jsem ti řekl, že jsem šťastně ženatý. Proto, abys od toho nic nečekala. Ale teď toho lituji. Chtěl bych to vrátit zpátky a říct ti pravdu. Abys byla MOJE! MOJE! Jenom MOJE! Chápeš? Tvůj PetrP.S.: Prstýnek je tvůj. Jsi má žena. Už navěky.
K dopisu byla připojena i adresa a telefon. Sára plakala štěstím i smutkem. Ale nepřemýšlela. Hned vyběhla z bytu za svou láskou. Teď teprve poznala, že ten zvláštní pocit, který cítila, když se na něj poprvé podívala, byla láska. Ano. Miluje ho a teď už to ví!!!
