Obklopuje mě chlad. Není rozdíl, zda mám otevřené nebo zavřené oči, vidím stále tmu, protože z venku neproniká do místnosti žádné světlo. Když klesnou moje víčka únavou, zjeví se mi pokaždé tatáž scenérie.
Z mlhy se vynořují obrysy stromů a skalisek, ze kterých padá burácející vodopád jako stříbřitý závoj, jehož konec se třepí v podobě kapek odrážejících se od vodní hladiny. Vůně padající vody prostupuje okolím a mísí se s popínavými květinami v mých dlouhých vlasech.
"Proč mám květy ve vlasech?" zašeptala jsem, jako už mnohokrát.
Ze tmy lesa vycházím na břeh. Kameny kolem se lesknou v záplavě měsíčního svitu. Bělavými prsty se lehce dotknu hladiny a vnímám, jak se mi po těle rozlévá příjemné teplo. Mám radost při sloučení prstů s klidnou vodou, na které se tvoří kruhy vzdalující se do vytracena. Ponořím ruku hlouběji a cítím jemný tlak proudu řeky.
"Moje tělo uvězněné ve věži stále žije", mám pořád naději.
Když jsem byla malá, babička mi čítávala pohádky, kde princ zachránil polibkem princeznu. Pak byla svatba a žili šťatstně až do smrti. Krásný konec. Ale - Já nejsem princezna a babičku už dávno nemám. Mám pocit, že bloudím touto cestou snů už věky. Když jsem se naučila číst, vystřídala jsem babičku a četla svým ... Komu jsem to četla? Na nikoho jiného z rodiny si nevzpomínám.
"Proč si na nikoho nevzpomínám?" zaprotestovala jsem tiše.
Bylo to tak vždy nebo už jsem zapomněla? Zkouším si vzpomenout, ale vzpomínky jsou ukryté hluboko v mé mysli a brání se hustou mlhou, abych si je prohlédla. Vím, že tam někde jsou, ale čím více si snažím vzpomenout, tím je mlha hustší a tím více se cítím unavená.
Sedla jsem si na břeh a skrčila nohy pod bradu. Najednou se mi rozostřil obraz, jak se mi z očí vyronily slzy. Proč pláču?! Moje podvědomí to ví, ale já to nevím. Snažím si to uvědomit, ale zas ta neproniknutelná mlha. Je to unavující. Zaposlouchám se do ozvěn vodopádu a ptáků, kteří občas zaštěbetají ze spaní.
"Ne!" vydechla jsem.
Nesmím podlehnout spánku, jinak se probudím! Nechci se probudit. Proč jsem přišla na břeh, co tady vlastně každou noc hledám? Proč mne sem mé podvědomí stále vábí? A proč stále chodím na břeh k tomuto vodopádu? Nikdy jsem tohle místo neviděla. Znám ho jenom ze svých snů.
Můj povzdech přerušilo něco neobvyklého. Jakoby se zachvěla zem.
"Asi se mi jen něco zdálo?" a mávla jsem nad tím rukou.
Znovu jsem pocítila, jako by se zem pode mnou zachvěla. Znepokojilo mě to. Zemětřesení? Co jiného by to mohlo být? Zamyslela jsem se, jestli vlastně znám krajinu kolem. Snažila jsem se logicky uvažovat. Zemětřesení by znamenalo sopečnou činnost. Je tady snad v okolí nějaká sopka? Hrozí mi nějaké nebezpečí? Nějakou chvíli jsem pokračovala ve svých úvahách, když mne zaujalo něco jiného.
"Z vody začala stoupat pára?" pronesla jsem tiše v údivu.
Bože, další otázky mi zaplavily mysl. Pokračovala jsem v nových úvahách. Mlha nad hladinou se tvoří, když se okolní vzduch ochladí. Ale já žádné ochlazení necítím. Je mi stále příjemně a slabý vánek mě hladí po tváři. Pak by tedy musela být teplejší voda.
"Co?" hlesla jsem nechápavě.
"Jak?" vydechla jsem vzrušeně a začala se rozhlížet kolem sebe, abych zjistila, co se to děje.
>>> ♦ <<<
