Znovu jsem sáhla do vody, abych se přesvědčila... Byla mnohem teplejší! Co to tedy znamená? Kdyby tu byl horký pramen, neprojevila by se změna takovým tempem a tak náhle.
Zem se již chvěla nepřetržitě a pára zlověstně stoupala z hladiny. Měla jsem v hlavě hrozný zmatek. Zavrtěla jsem rychle hlavou, jako bych ty myšlenky chtěla setřást, ale místo toho jsem cítila, jak se v mém těle zvyšuje napětí. Měla jsem pocit, že cítím proud krve a tlukot svého srdce až v uších. Přestávala jsem vnímat své tělo. Srdce mi bušilo s ohlušujícím rámusem a vše začalo potemňovat, jak jsem upadala do mdlob.
"NE!" zakřičela jsem sama na sebe. "To nesmíš!" snažila jsem se zbavit náhlé slabosti a udržet se při vědomí.
Měla jsem strach z probuzení v té studené tmě kobky, kde jsem byla uvězněna. Sen, ač byl jakkoliv podivný, byla moje spása a útěcha, můj útěk od reality. Jak dlouho jsem tam vůbec uvězněná? Je možné, aby moje tělo ještě žilo? Nebo jsem již zemřela a moje duše bloudí světem? Jakým vlastně? Tohle místo nepoznávám. Cítila jsem nával strachu. V hlavě mi zlomyslná mlha vířila jako roztančený balet listů ve větru a bránila vzpomínkám.
Najednou se ve mě zastavily všechny smysly. Zatajila jsem dech a slyšela velmi pomalé a sílící:
Buch, buch... buch, buch... buch, buch...
"Tohle je srdce... ale ne moje" oněměla jsem úžasem nad tím pravidelným čistým rytmem. Země se stále třásla. Vlastně otřesy byly tak pravidelné! Byly to kroky? Někdo přichází?! Instinktivně jsem se otočila směrem k vodopádu.
"Ah... !" vydral se mi z hrdla úlek.
Tam, kde byl jednolitý proud padající vody, se náhle objevil stín. Byla to silueta, kterou obklopovala zelená zář. Obrovská. Děsivá! A blížila se... Náhle vodu prořízl bodec a začala se v závoji tvořit štěrbina, která se pomalu rozšiřovala. Postupně odhalovala obrovskou hlavu pokrytou šupinami jenž se leskly jako zelené drahokamy a hned s tím i šíji a tělo. Vykročil směrem ke mně. Procházeje vodopádem se o jeho tělo a křídla tříštily masy vody a vytvářely neskutečnou podívanou mísící se zelené záře a vodních kapek, které se divoce odrážely od jeho těla. Disponoval nevyslovitelnou silou. Kdybych se do vodopádu pokusila postavit já, voda by mě srazila a uvěznila pod hladinou. Sledovala jsem to stvoření bez možnosti odtrhnout od něho zrak a cítila jsem posvátnou hrůzu i dechberoucí krásu. Byl to nádherný drak.
"Neboj se prosím", zaznělo v mé hlavě a mně se podlomila kolena.
I jeho myšlenky měly ohromující sílu, která pronikala celým mým tělem. Roztřesená, neschopná postavit se zpátky na nohy, jsem zůstala klečet na břehu a snažila se přivyknout té kráse, která se v noční scenérii zjevila jako blesk z čistého nebe.
Květy v mých vlasech ožily! Začaly se vlnit a pomalu rozkvétat, jako by jim to někdo přikázal. Kolem mě se začaly rozrůstat šlahouny a velké listy se pokládaly jeden vedle druhého. Přímo před mým zrakem rostl chodník přes vodu směřující k vodní bráně, kterou utvořil smaragdový drak svým mohutným tělem. Jeho slova, abych se nebála..., a ke všemu mne prosil. Proč by mi chtěl ublížit? Nedokázala jsem najít důvod, mezi tím, co jsem váhala. Všechno bylo tak neskutečné!
"To je nesmysl", zašeptala jsem si sama pro sebe v domění, že blouzním.
Drak tam trpělivě stál a nechal na sebe padat vodu, které bránil v tom, aby mi odřízla cestu za vodopád. Vyčkával, až se mi v hlavě usadí myšlenky a trochu se mi rozjasní. Možná to bylo kvůli čekání, pomalu a opatrně si povzdechl. Nad hladinou se roztančily víly, které vznikly z jeho zeleného ohně. Držejíc se za ruce se několikrát zatočily a jakoby je odnesl vítr, rozplynuly se po proudu v dáli.
V duchu jsem si pomyslela: "To byla krása! Snaží se mě uklidnit?"
"Ano" zaznělo opět v mé hlavě.
"On se mnou mluví?" pomyslela jsem si v úžasu. "A slyší moje myšlenky?!" Ztuhla jsem leknutím, když jsem si to uvědomila. "Takže slyší i tento můj monolog!" Zkoumavě jsem vzhlédla a opravdu. Zdálo se, že drak má pobavený výraz ve tváři. "Byl na setkání s lidmi zvyklý? Je má reakce normální?" V hlavě mi začínalo hučet od dalších myšlenek, když to náhle protnul jeho rezonující hlas.
"Tak už pojď." neslo se nad zátokou.
Přísahala bych, že se pousmál! Nebyl to hlas v mé hlavě, ale byl skutečný. Velmi hluboký, silný a podmanivý, který rezonoval s mým tělem a květy ve vlasech se zachvěly. Okamžitě jsem se celá roztřásla neznámým pocitem. Nikdy jsem neslyšela dračí hlas. Byl tak vábivý a cítila jsem, že mu můžu věřit. Strach mě okamžitě opustil. Vrátila se mi síla do těla. Pomalu jsem se postavila a uvědomila si, že nás spojuje zelený chodník přes hladinu vody. On stojí na druhém konci a čeká... na mě!
Vykročila jsem po cestě květů...
>>> ♦ <<<
