Chladné časy

Epilog - Po čtrnácti letech v Azkabanu

 Alecto seděla spolu s několika dalšími na Malfoy Manor. Každá minuta se zdála být hodinou. Pán zla byl zpět a hodlal své věrné, nejvěrnější, osvobodit z vězení. A protože to hodlal udělat v naprosté tichosti, měl s sebou jenom Luciuse, Macnaira a Yaxleyho. Ostatní měli čekat na Malfoy Manor na terase.

Konečně se ozvalo trojí prásknutí typické pro přemístění. Z meziprostoru se postupně objevili Lucius, Macnair i Yaxley.

„Vyšlo to, za chvíli jsou tady," objasnil všem přítomným Lucius a letmo se na přivítanou políbil se svou ženou. Sotva se od sebe odtáhli, rozzářilo se kousek od terasy modré světlo a postupně se z meziprostoru vypotácelo deset postav. Rookwoodova pouta, která sloužila jako přenášedlo dopadla s tichým zařinčením do sněhu. Všichni byli vyhublí, byly to spíše stíny lidí, kteří před čtrnácti lety skončili v Azkabanu.

Sotva nabrali rovnováhu, aby nepopadali do bělostného sněhu, vyběhly jejich směrem dvě ženy. Narcissa se rozeběhla k jediné příchozí ženě. Popadla svou sestru do náruče a tiskla ji tak silně, až se Bellatrix rozkašlala. Její křehké tělo nebylo na takový nápor připravené.

Alecto vyběhla stejně rychle, ale zamířila k Rabastanovi. Přestože nyní byl od staršího bratra prakticky k nerozeznání – oba byli zarostlí, vyhublí, špinaví, ztrhaní – nespletla se. Vrhla se Rabastanovi kolem krku a bez ohledu na to, že ten nebožák posledních čtrnáct let neviděl zubní kartáček, ho začala líbat, jako kdyby na tom závisel její i jeho život.

„Já jsem asi něco nepochopil," nadechl se zprudka Rabastan, když ho konečně se slzami v očích propustila.

„Ty... ty si nic nepamatuješ?" zajíkla se Alecto a slzy jí nyní tekly proudem.

„To už se tak při dlouhodobém pobytu mezi mozkomory stává," zavrčel Dolohov podrážděně. Konečně se dostali z Azkabanu a místo, aby se šli někam umýt a ohřát, mrzli venku, protože přítomné ženy si potřebovaly náramně užít onu dojemnou chvíli.

„Mezi námi něco bylo?" zeptal se Rabastan Alecty věcně.

„Před čtrnácti lety jsme se zasnoubili," hlesla Alecta a ukázala mu prsten s maličkým malachitem, který nikdy nepřestala nosit.

„Je to už čtrnáct let a jestli jsme se nevzali..." začal Rabastan váhavě. Když se na ni díval, vybavovaly se mu jakési záblesky.

„Čekala jsem na tebe celou tu dobu," hlesla Alecto a znovu se k němu přitulila.

„Možná jsi neměla," odpověděl Rabastan, „když vidíš, co ze mě zbylo."

„Pořád jsi to ty, vím to... cítím to," odporovala mu a vymohla si další polibek. „Co na tom, že jsme se nestihli vzít? Jsi můj muž. Pokud o to tedy stojíš."

„Já si ale nevybavuji ani ťuk z toho, co bylo," povzdechl si Rabastan a zimomřivě se otřásl. „Já jsem tedy měl být ženatý, ale nejsem?"

„Já si velice dobře matně vybavuji, že já jsem ženatej, paní Lestrangeová," zvedl Rodolphus obočí a významně zamrkal na Bellatrix.

„Tak na to hezky rychle zapomeň," zaškaredila se na něj Bellatrix přes rameno své sestry, která ji doposud nepřestala objímat a konejšivě hladit po zádech. Uklidňovalo to spíš Narcissu než Bellu.

„Jako by se stalo, drahá," ozval se Rodolphus jedovatě a měl pocit, že takhle ironicky neřekl své ženě poprvé.

„Jak rád bych si vzpomněl," zatřepal hlavou Rabastan.

„A co kdybychom ti vytvořili nové vzpomínky," navrhla Alecto a šibalsky zamrkala.

„A zvládnete si ty vzpomínky udělat i v teple? Umrzá mi zadek," zavrčel Dolohov a vyrazil přes terasu do domu, aniž by byl vyzván. Ostatní ho následovali a v Narcisse se konečně probudila pravá hostitelka. Bleskově jim ukázala, kdo dostal který pokoj, a jala se zaúkolovat skřítky.

Rabastan se Alectou nechal poslušně odvést do přidělené ložnice. Stáhl ze sebe Azkabanský mundúr a zamířil do koupelny. Alecto ten nechutný kus hadru rovnou vhodila do plamenů krbu a poté zamířila za ním. Pomůže mu, aby ze sebe znovu udělal člověka. Navíc první společná nová vzpomínka ze sprchy nezněla jako špatný nápad.  

Tímto se s příběhem o Alectě a jejích trablech s láskou definitivně loučíme. Epilog věnuji BellaLEtranger. Když sis tenhle ship vymyslela, bylo mi předem jasné, že tomu nemůžu dát blbý konec. A když potom přišly dvě varianty - špatný konec a ještě horší (čili špatný konec a po míči špatný konec), musela jsem s tím něco udělat. Takže je tu konec s nadějí...