Maya se s rodinou odstěhuje do malého městečka jménem WolfRee. Říká se, změna je život, jenže já si myslím, že naše Maya až takhle velkou změnu nečekala. Vidí věci které dřív neměla možnost spatřit. Na strach teď není čas myslet, teď je čas jednat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Včera jsem si zapomněla zatáhnout žaluzie, a tak mě teď budí brzké sluneční světlo, ktere mi proniká do pokoje. Po pár minutách převalování v posteli, jsem usoudila, že už neusnu, a tak jsem protáhla své ztuhlé tělo a vstala. Podlaha mě zastudila do chodidel, takže jsem popadla první ponožky, které jsem našla, k mé smůle byla každá jiná.
Vzala jsem si župan, který mi visel na dveřích a šla do kuchyně, kde už taťka popíjel kávu a koukal při tom do mobilu, máma pila čaj a četla jednu z jejich oblíbených knih ,, Dobré ráno rodinko" pozdravila jsem je s úsměvem, který mi oplatili a taky mi popřáli dobré ráno. Došla jsem k lednici a k mému nadšení zde našla svůj oblíbený jahodový shake.Sedla jsem si ke stolu a začala snídat.
Když byla láhev skoro prázdná, zeptala jsem se mámy
,, Kdy odjíždíte"
,, Zítra ráno" odpověděla a dále se věnovala své knížce.
,,Tak brzy já myslela, že tu chvíli zůstanete"
,,Chceme se do Londýna vrátit, co nejdříve, aby jsme mohli být spolu brzy" chápavě přikývnu.
Láhev už byla prázdná, a tak jsem jí vyhodila a šla do pokoje. Přešla jsem ke skříni a vybrala si na dnešek legíny, bílé tílko a přes to černou mikinu na zip.
Oblečená jsem došla do koupelny, kde jsem si umyla obličej, vyčistila zuby a rukou si jenom prohrábla vlasy. Hotová jsem si šla dolů vzít boty, s tím že si půjdu prozkoumat les, ale uvědomila jsem si, že jsem si nedala bylinný sprej, abych nebyla cítit vlkem, kdybych šla později do města.
Pak už jsem se obula a šla do místního lesa, který byl ani ne dvě minuty od našeho domu. Když jsem došla k lesu, zhluboka jsem se nadechla svěží vůně, která z něho šla.
Počkala jsem do té doby než jsem neviděla cestu, kterou jsem sem přišla a změnila se a vběhla hlouběji do lesa. Když už mi docházeli síly zpomalila jsem a užívala si ticha, které mě ze všech stran obklopovalo.
Najednou za mnou zapraskala větvička. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Uviděla jsem v periferním vidění ,jak se mihl celkem dost velký stín, začala jsem pociťovat značnou nervozitu a stres. Náhle za sebou uslyším zavrčení, bleskurychle se otočím a uvidím obrovského černého vlka.Vlkodlak.
Začnu před ním pomalu couvat. Když však vidím, že chce po mně skočit, co nejrychleji to jde se otočím a běžím zpět k cestě. Ani se ze strachu, jak daleko za mnou je, neotáčím. Rychle kličkuji mezi stromy a snažím se ho setřást. Plíce mám v jednom ohni a cítím že mi začínají pomalu docházet síly. V běhu se stejně nakonec pár metrů u konce lesa ohlédnu za sebe a vidím jak vlk zastavil, přesto mě však propaloval nenávistným, ledovým a autorským pohledem, který budí respekt. Dojde mi, že to není jen vlkodlak, je to Alfa.
V hlavě se mi ozve,, Tohle není konec" otočí se a zmizí v lese. Celá rozklepaná dojdu domů a zhroutím se na postel. Přemýšlela jsem zda to sdělit rodičům, ale nechtěla jsem, aby se stresovali, proto jsem se rozhodla si to nechat pro sebe. Sedla jsem si na parapet u okna a zahleděla se ven, tohle měl být nový začátek, ale se tu cítím jen cize.
Po zbytek dne, už jsem neměla v plánu chodit ven, přesněji blíže k lesu, a tak jsem pomáhala rodičům vybalovat další kufry a krabice. Když jsme měly dovybaveno, zahráli jsme si všichni deskové hry a já doufala, že dny budou lepší
