Nevlastní brácha - TODODEKU

1

už odjakživa jsem introvert. Žiju v dětském  domově. Můj život je smutný a unavující. Celé dny, kdy je to možné sedím sám na pokoji a z otevřeného okna pozoruji ostatní děti, které  si hrají na malém hřišti ,  nacházející se  před vilou. Já si tam hrál jen vzácně a to když mě tam pečovatelky dotáhli, že prý je zdravé chodit na sluníčko. Každým dnem  to bylo pořád dokola to samé, takže ztratili u mě veškerou naději a přestali mě přemlouvat. když budu chtít , mám přijít sám . I ostatní děti mě už nechali být, nemělo to semnou cenu. Každý se minimálně stokrát snažil semnou nahodit řeč, ale marně. Většinou jsem ani nemluvil a byl zabraných do svých myšlenek. Aby to nebylo tak depresivní , nachází se zde jedna osoba, která mě přijala s úsměvem . Je to jedna z mých pečovatelek Sindy. Ta jediná semnou normálně komunikovala a já se jí otevřel stejně jako ona mě. Pověděla mi celý příběh , jak a proč jsem skončil tam kde teď jsem. Prý mě ještě jako  batole našla uklízečka  u dveří obecního úřadu v košíku a zabaleném do malé peřinky. Tak mě dala tady a já jsem za to docela i rád. Protože tu mám Sindy. Vůbec bych neřekl, že je to má pečovatelka , beru ji jako svou nejlepší kamarádku ...

No zpátky k věci , dnes mám patnáct let . Právě je něco  po druhé hodině , takže čas odpoledního klidu. Ležím na posteli a koukám do bílého stropu. Zase. Nechápu, co mě na něj tak uklidňuje. Od mých myšlenek mě odpoutá, když do mého pokoje najednou vtrhne Sindy . Leknu se a vystřelím okamžitě do sedu. Vždyť tohle je tak na infarkt . Nikdy mi do pokoje takhle nevtrhla a co vůbec víc, nikdy neměla tak zvláštní výraz, na to, že je pro mě otevřenou knihou, tentokrát nelze z jejích krásných zářivých zelených očích rozeznat nic. „pojď semnou" řekne až trochu přísným hlasem, přiznávám. Bojím se. Nic jsem přeci neudělal, jsem čistý jako ten nejčistější sníh. Bez slov jsem se vyhoupl z postele a šouranými kroky se pomalu blížil k ní . Chytla mě za paži a vedla směrem k hale, kde většinou trávíme čas hraní různých her za nepříznivé počasí . Dojdeme k velkým dřevěným dveřím, které rozdělují nás a halu. Sindy mi nasadí na oči černý šátek. Stále nechápu, co se to právě děje  „neboj se" šeptne mi do ucha už klidným hlasem, no alespoň tak. Pomalu uslyším vrzání dveří. Pomalu se rozejdeme a Sindy mi z hlavy šátek strhne. Ani nestihnu pořádně zaostřit oči a už jen slyším sborové „VŠECHNO NEJLEPŠÍ" takže tohle bylo ono? To proto za skoro celý den mi nikdo nepopřál? Oni to věděli? To proto byla Sindy tak mrzutá? No teď to nebudu řešit, jsem šťastný , že si vzpomněli . „a aby to nebylo málo" dodá ještě a já nahodím nechápavý výraz a tím jasně naznačím ať pokračuje. Někdo z dětí ji podá velký modrý dort, donese ho až ke mně a já v tu chvíli jen vykulím oči a s otevřenou pusou hledím na nápis na dortu

"Blahopřejeme k adopci Deku"

Takže vás všechny vřele  vítám u mé nové knihy " Nevlastní brácha "jde tady o ship tododeku. Já mám upřímně tenhle ship docela ráda, stejně tak i ereri. Doufám, že se vám bude má první fanfikce líbit :D psát moc neumím, jsem začátečník . Spíš jsem tu byla jen pro čtení jiných ff, ale řekla jsem si, že by byla docela zábava si něco zkusit i napsat a tenhle nápad si v hlavě nosím už dlouho ( dva dny- ano to je dlouhá doba já vim )