Nevlastní brácha - TODODEKU

2

Ze sekund se staly minuty a mé oči stále propalují onen nápis. Nemohu tomu zkrátka uvěřit. Jsem adoptovaný , někdo si mě vybral Nyní jsem snad ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Sindy se na mě podívá šťastným zábleskem v očích a otevře svou náruč. Jako málé pětileté dítě , co dostane novou hračku ji vklouznu do náruči a nezapomene se ani na ty radostné kapky slz, které se mi pomalu hrnou do očí, až to příjemně štípe. „Budeš nám tu moc chybět, ale věřím, že tam ti bude lépe" řekne povzbudivým hlasem a pohladí mě po zádech. Pomalu se od ní odtáhnu a kouknu za děti stojící za ní. Jen tam stojí a upřímně se usmívají. Budou mi chybět. I když to tak nikdy nevypadalo i tak tu pro mně byli téměř celý život. Všichni jsme byli na stejné vlně a navzájem jsme se podporovali.

Se všemi jsem se rozloučil, už jsem připravený odejít . Jít skrz novému životu. Nyní stojím ve svém útulném pokojíčku, na který jsem si hodně zvykl. Zohnu se a z pod postele vytáhnu velkou sportovní tašku a každým kusem oblečení se loučím. Tahle noc je pro mě poslední. Když už mám téměř vše zabaleno a dvakrát skontrované ulehnu do postele. Na noční obloze září velký jasný měsíc a několik set teček jako hvězdy. S úsměvem na své tváři upadnu do říši snů....

Ráno mě probudí pálení na tváři. Pomalu otevřu slepené oči a následně se protáhnu. Sotva si sednu a do pokoje mi vtrhne Sindy. „Dobré ráno" praví s úsměvem „Dobré" odpovím ji chraplavým hlasem „Za dvě hodinky si pro tebe přijde tvá nová matka, tak se převleč do něčeho slušného a pojď dolů na snídani. Vidím, že sbaleno už máš, takže ti to čas ušetří. ." Poté co opět zavře dveře zůstanu ztuhlý . Za dvě hodiny? A jak dlouho jsem spal? Kolik je vůbec hodin? Rychle se natáhnu pro hodinky na nočním stolku a spatřím čas ukazující 10:25 . Super. To abych už se probral. Vysoukám se z vyhřáté postele , dnes už naposledy. Vytáhnu z tašky vhodné oblečení, což je modrá košile a černé džíny. No nic lepšího jsem nenašel .

Už oblečený scházím patro dolů. O mé věci se postarají ostatní pečovatelky . Přijdu do jídelny a nikdo zde není, trochu nechápavým pohledem se porozhlédnu po celém prostoru a opravdu zde se nenachází nikdo. "Jsou venku" ozve se hlas zamnou . Mžiku se otočím na Sindy stojící zamnou a opírající se o rám dveří. „Posaď se , jídlo máš nachystané. Ještě si chci s tebou promluvit než odejdeš" Kývnu, že vše co mi právě řekla chápu a usednu na své místo.  „ Nemusíš se ničeho bát, ba naopak buď šťastný . Já tam budu občas za tebou jezdit, abych se ujistila, jak se ti tam žije. Neboj nebude to napořád, pouze ze začátku. Bylo by fajn, se někdy za čas  zastavit i sem, přeci je to místo, kde jsi trávil celé své dětství . Já i ostatní bysme  to ocenili. Teď nic neříkej a v klidu jez" dopoví svůj dlouhý proslov a následně odejde. A já jsem tu sám opět...