Nadpozemská láska: příběh Uriáše a Petronela

Prolog

    Nikdy by mne nenapadlo, že to dopadne takto.
    Kráčel jsem zasněženou krajinou, byl prosinec, Šťedrý večer. Sníh se mi lepil na boty a vločky pomalu dopadaly na mé černo-rudé vlasy, kde se stihly jen pár sekund udržet, než se opět roztály. Došel jsem až na kopec a posadil se na osamocenou lavičku. Vzhédl jsem na nebe, hvězdy zářily jak svíčky na vánočním stromku. Najednou jsem uslyšel zvon kostela. To lidé tam, dole v údolí, se svolávali na půlnoční mši. "Tak už je to rok." řekl jsem potichu a sklopil jsem oči. Rozplakal jsem se. Znovu jsem vzhédl; horké slzy mi dopadaly na studené tváře. Dnes uplynul rok od té doby, co jsem ztratil to jediné, na čem mi kdy opravdu záleželo, někoho, koho jsem opravdu miloval. Za poslední dvě léta se toho stalo tolik, ale nikdy jsem nebyl šťastnější. A nikdy bych si nepomyslel, že zrovna on, by byl ten důvod proč, že zrovna on, by se někdy mohl stát mojí Polárkou. Jenže každá hvězda musí někdy vyhasnout, avšak ta moje, vyhasla přespřýliš brzo. A může za to jen jediná osoba. Někdo, komu právě teď lidé děkují za spasitele, někdo, koho tak směšně a slepě uctívají...