Magie chuti

Seznámení

Crrrrr!!! Crrrr! Crrrr! 

"No jo! No jo už vstávám! Agr ..."

Zase pondělí a zase škola, dvě nejhorší věci kdo kdy vymyslel. Počkat! Ještě je tu ten proklatý budík, takže tři věci. Ale zpět k té škole, protože ta je fakt poděs. Už mě to tam opravdu nebaví a nebýt tam poslední rok, tak ji ukončím. Nebo jinak, škola je to dobrá, ale lidé v ní jsou příšerní. Člověk se snaží být šedá myš, ale pokud nesedne největším hvězdám školy, aniž by věděl proč, nemá to smysl. Jenž to by člověk ještě nějak snesl, když vím že je to nic oproti tomu co mě čeká doma, ale když si mě začali dobírat aj učitelé, zjistila jsem, že už nemám žádné jiné útočiště. 

Konec přemýšlení takto po ránu! Vstanu z postele a zamířím si to přímo do koupelny. Dívám se do zrcadla, a tak ráda bych v něm viděla šťastnou středoškolačku plnou snů a nadějí. Místo toho vidím holku, která je samá modřina, co má pytle pod očima a v očích jen strach. Povzdechnu si, dám rychlou sprchu a pak ze sebe musím udělat člověka, který si žije pohodový život. Je to náročnější, než kdybych ukázala světu jak doopravdy vypadám.  
Když koukám na hodinky zjišťuji, že je půl osmé "Cože?! Půl osmé?! To ne, dneska ne! Zase nestíhám!"  Běžím se obut, zabouchnu dveře a na autobus. Nebyla by ale novinka, aby mi ten autobus neujel přímo pod nosem, takže zase pěšky.  

Když už mě čeká minimálně dvacetiminutová cesta do školy, tak bych mohla říci něco málo o sobě. Jmenuji se Lola Packler a je mi osmnáct let. Bydlím v Anglii v menším poklidným městečku. Na světe mi zbyl už jen můj zpropadený nevlastní otec, který kdyby mohl, tak mě za pivo a peníze i prodá. Nenávidím ho. Nenávidím ho za vše co prováděl mámě a teď mě. Máma už to nevydržela a zabila se v autě, už jsou to dva roky. A kde je můj biologický otec? To je dobrá otázka, protože ten utekl dříve než jsem se vůbec narodila. 

Konečně jsem došla ke škole a už z dálky slyším, že zvoní. "Tak to si vyslechnu." proběhlo mi hlavou. Svižným krokem vkráčím do školy ke skříňce a jako každé pondělí ji mám pomalovanou a polepenou různými papírky. Povzdechnu si, vezmu si ze skříňky učebnici a mířím do třídy, kde už slyším ten otravný hlas učitelky. Vůbec se mi do té třídy nechce vejít, když vím, že tam je a když vím, že mě vůbec nemá ráda a dává to silně najevo. Nakonec vezmu odvahu do hrsti, zaklepu, omluvím se za pozdní příchod a chystám si sednout. Jenž než si vůbec stihnu položit učebnici na lavici už slyším učitelčin hlas mířený přímo na mě "  Slečno Packler ani se nesnažte posadit. Za Váš pozdní příchod nám půjdete něco spočítat k tabuli. Jen pojďte." Agrrr.. Kouknu na tabuli a logaritmy, tak jsem si oddychla, že to není nic těžkého, jak má normálně ve zvyknu. Tak ji to dojdu vypočítat a sedám si zpět do lavice s vítězným pocitem, že ji to dnes nevyšlo mě ponížit před celou třídou. 

Když už konečně škola skončila, tak jsem ani nezkoušela jít na autobus a rovnou jsem šla pěšky. Popravdě vždy chodím ze školy pěšky, abych oddálila svůj příchod domů. Při cestě si vždy dám sluchátka do uší a aspoň na tuhle chvíli úplně vypnu. No dnes jsem, ale nedávala tolik pozor na cestu a do někoho vrazila až jsme se pěkně rozplácla na ty zemi, že mi aj sluchátka s mobilem kamsi odletěl. Pomocí periferního vidění jsem si všimla, že ta osoba do které jsem opravdu neúmyslně vrazila, stále stojí jak kdybych do dotyčné osoby vůbec nevrazila a pomohla mi na nohy. Když jsem zjistila, že nemám nic zlomeného jsem zjistila, že ona osoba je muž. Muž který se na mě nelibně podíval a šlo vidět, že chtěl něco říci. Ale než stačil vůbec něco říci, tak ze mě vyletělo " Moc se vám omlouvám, nedívala jsem se na cestu. Není vám nic?" Cože? Není vám nic? To vážně? Vždyť to s ním ani nehnulo. Celou dobu si mě stále nelibně prohlížel a najednou se začal smát "Mě jestli nic není? Vždyť semnou to ani nehnulo, to ty jsi se tu rozplácla maličká." k tomu pověděl a já byla v šoku, protože mi přišlo jakoby mi četl myšlenky. Počkat! Neřekl mi náhodou maličká?! 
Když viděl mé výrazy a jak kdyby věděl nad čím právě přemýšlím, začal se smát ještě víc. Tu najednou se zahlédl za mne, obešel mě a pro něco so zohnul na zem. Všimnu si, že drží můj mobil a soustředí se na něj. " Posloucháš velmi zajímavou hudbu."  pověděl a usmál se. Přišel ke mne blíž, podal mi mobil a celou dobu mi upřeně zíral do očí. Má nádherné modré oči, ale zcela nečitelné. Když jsem se topila v jeho očích, nevšimla jsem si, že mě chytil něžně za bradu a začal se mračit. "Co to ..." chtěl se na něco zeptat. V ten moment mi to došlo. Modřiny! Trhla jsem hlavou, tak aby mne nedržel už za bradu rychle jsem sesbírala zbytek věcí a pověděla "Ještě jednou se moc omlouvám, ale musím jít. Naschle."  V ten moment jsem začala utíkat směrem domů.

Když jsem doběhla domů, už na mě čekal otec. "Kde ses tak dlouho?!" začal po mě hned mezi dveřmi řvát. Sklopila jsem hlavu a vyklepaným hlasem jsem řekla "Ve škole, otče."  Zvedl se od stolu a přišel zamnou do předsíně. " Ve škole?! Ve škole?! Ty si myslíš, že jsem úplně blbej?!"  začal po mě řvát ještě víc a dal mi silnou facku. 

Kdysi jsem psala tento příběh na starém účtu a po přečtení jsem si řekla, že by to chtělo menší upgrade. Snad se vám bude líbit.