Osudový polibek slečny Viktorie

"Nechápe, už nechce chápat, mísí se v ní několik různých emocí, střídají se, umocňují zmatek v ní. Vztek, smutek, radost, znovu vztek a znovu smutek. Žádná radost nevydrží věčně a u ní to platí stonásobně. Už nemá sílu prožívat smršť citů pořád dokola. Na chvíli se objeví světlo, malinkaté světýlko v černočerné tmě, které v té nicotě vystrašeně bliká a doufá, že ho konečně chytne a vezme pod svá ochranná křídla. Když už se blíží a pociťuje hřejivé uspokojení, vždy se něco neočekávaného stane a světýlko se vzdálí. Vítejte v jejím světě. Ve světě Viktorie, jejíž život skončil prvním polibkem... "

Mám pro vás otázku. Co myslíte, víte, co vše ovlivňuje Vaše jednání? Jaké zážitky Vás podvědomě ovlivňují? První školní den, maturita, první láska, první polibek? Doteď jsem si neuvědomovala, jak mě banality všedního dne unavují a ovlivňují můj život. Život je plný stereotypu a nepříjemností a člověk se často snaží utéct do jiného světa. Alespoň já to tak měla.

V té parodii na spokojený život jsem se doslova "plácala" a cítila jsem se jako bezmocný ptáček, jemuž se polámaly křídla. Sedávala jsem často u zdejšího rybníka, jež lemovaly vysoké topoly. Bylo tomu i onehdy v zimě, týden před tím, než se to stalo. Můj první polibek.

Hladina křišťálového rybníka se přede mnou ani nehnula. Jak by také mohla, když byla celá pokrytá tvrdým, neproniknutelným ledem. Sluneční paprsky dopadaly na třpytivou plochu, chtěly ji prorazit, ale nepovedlo se jim prorazit masivní led, mráz zvítězil. Několikadenní mráz proměnil zdejší krajinu plnou stromů a keřů v ledový park.

Šumění štiplavého větru najednou utichlo a v krajině zavládlo hrobové ticho. Ponořila jsem se do svých myšlenek a vzápětí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno mé kamarádky, se kterou jsem se znala zhruba půl roku, ale zdálo se mi, že se známe celý život. Hovor jsem přijala a ihned se ozval naléhavý hlas: "Viki, co děláš příští víkend? A neříkej, že nemáš čas, počítám s tebou na jednu akcičku u kámoše u nich na chalupě. " Moje odpověď byla automatická, ostatně jako vždy: " Týno, nezlob se, ale já budu po tom týdnu hotová, čeká mě hromada úkolů do školy, mám tento týden seminární práci, promiň, snad příště." Týna se však nenechala odbýt a pokračovala se svým nátlakem. Po půl hodině odbývání jsem nakonec souhlasila a telefon ihned na to položila a těžce jsem povzdechla, jelikož jsem se nikdy necítila dobře ve skupině více lidí.

Počasí se rázem změnilo. Slunce se schovalo za černé mraky a schylovalo se k vánici. Na nebi se v lehkém tanci zmítaly blyštivé vločky sněhu, které dopadaly na mou dlaň, jež jim dala rozsudek smrti. Brzy mě podobný rozsudek čekal také. Vločky se proměnily v kapku vody stékající po mé třaslavé ruce. Jako malá holčička jsem k tomuto rybníku ráda chodívala. Bílé labutě mi zvonily písničky a já se na okamžik necítila tak sama. Kachnám jsem ulamovala po kousíčkách rohlíky a ony mi děkovně pokyvovaly hlavou. Vzpomněla jsem si, jak jsem tu kolikrát plakala a modlila se, aby byl konec všeho a přemýšlela nad svým životem.

V dětství jsem často slýchávala na svou adresu urážlivá slova a moji vrstevníci se nedokázali smířit s tím, že jsem pilná studentka a rozhodně mi není jedno, jakým směrem se můj život a vzdělání budou ubírat, navíc jsem nepobrala příliš krásy. Nosila jsem brýle, měla předkus, flekatý obličej a vlasy myší barvy. Do školy jsem se nikdy netěšila, jelikož každý každičký den byla ta samá noční můra. "Chudinka, ty seš taková chudinka, nikdo tě nemá rád, nikdo se s tebou nechce kamarádit", slýchala jsem neustále. " Nicko, chytej" a házeli po mně věci. Slovní ponižování mě bolelo více, než fyzické násilí. Denodenně mě někdo škrtil a já si začala pohrávat s myšlenkou, že na tomhle světě nikomu