johnlock - Cítíš něco?

Jsi v pořádku?

       Vzbudil mě nějaký rámus v kuchyni. Sherlock určitě zase experimentoval, normálně zkoušel mojí trpělivost. Znovu jsem zavřel oči, byl jsem ještě unavený a chtěl jsem spát. Další nečekaný zvuk, no to snad ne! Vyskočil jsem z postele a namířil si to do kuchyně.

        Sherlock seděl u stolu, v jedné ruce držel hrnek s čajem a v druhé noviny. „O, ty už jsi vstal.” konstatoval a napil se čaje. Noviny odhodil někam za sebe a dal se do jídla, které leželo na stole. Udivilo mě, že je naproti druhé jídlo. Že by mi ho udělal? Pro mě? Pomalu jsem si sedl na své místo a vzal do ruky vidličku.

   „Děkuji.” řekl jsem. Sherlock se na mě podíval a udělal nechápavé „Hmm?”. „Za snídani.” usmál jsem se, „výborná omeleta.” konstatoval jsem s plnou pusou. „To je, nevím co to do paní Hudsonové vjelo.” řekl Sherlock a dal si další sousto. Teď mi to došlo, no samozřejmě. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by on udělal něco hezkého pro někoho jiného.

     „Psal Greg?” zeptal jsem se trochu naštvaným tónem. „Greg?” zopakoval. „Lestrade.” objasnil jsem. „Aha ten, ne nepsal... Nemají žádnou vraždu.” řekl frustrovaně. Dojedl poslední sousto a napil se čaje. Potom jen došel k oknu a začal hrát na housle.

     Hraje překrásně, mohl bych ho poslouchat hodiny. „Nechtěl bys zahrát něco vánočnějšího?” zeptal jsem se a šel za ním. Povzdechl si a housle odložil. „Víš o tom, že za týden bude Štědrý den, že?” „Vím.” řekl jako by ho to vůbec nezajímalo, přehodil přes sebe kabát a vyšel z bytu.

       Proč ho nikdy nezajímá co říkám. Já se o něj zajímám, nemohl by se aspoň jednou zajímat on o mě?

      Dojedl jsem snídani a slíbil jsem si, že na něj nebudu myslet. Celé dopoledne jsem strávil tím, že jsem dělal dekorace. Vytáhl jsem z pokoje krabici s ozdobama a přinesl je do obýváku. Něco jsem dal nad krb něco do oken a něco na dveře.

     Obdržel jsem zprávu: 
Přijď do restaurace *adresa* co nejrychleji SH.
To si jako myslí, že jen tak napíše a já půjdu. No tak to teda ne, kašlu na něj. A jestli má ten neodolatelný génius nějaký problém, tak ať si ho vyřeší sám. Sedl jsem si k notebooku.

      Chtěl jsem dopsat včerejší příběh, ale nenapadali mě vhodná slova. Vždy jsem něco napsal a pak to hned smazal. Zkoušel jsem tohle a tamto, ale nic nebylo dobré. Pak jsem to vzdal.

     Vytáhl jsem mobil z kapsy. Byla na něm zpráva od Sherlocka. Povzdechl jsem si a šel na místo, kde se chtěl Sherlock setkat.

      Když jsem dorazil tak restaurace hořela. Byli tam hasiči a policajti. Dokonce i ambulance a zrovna někoho vezli na... to je on, to je Sherlock. „Sherlocku!” zařval jsem. A rozeběhl jsem se k němu. Ležel, byl při smyslech a měl jenom pár škrábanců. Zastavil jsem se u něj a chytil ho za ruce.

   „Prosím vás bude v pořádku?” zeptal jsem se záchranáře vedle mě. „To bys měl snad vědět nejlíp, jsi doktor ne?” řekl Sherlock a začal se smát. „Vy se znáte?” zeptal se záchranář. „Ano, tohle je můj nejlepší přítel John Watson.” odpověděl Sherlock za mě. „Bude v pořádku, jen ho vezmem do nemocnice na vyšetření, aby to bylo stoprocentní.” řekl.

      „Tak to teda ne,” prohlásil Sherlock a začal se zvedat. Doktor ho chtěl zase      položit na lehátko, ale to už ze sebe Sherlock vše nepotřebné sundal a vydal se k silnici, kde si stopl taxík. „No počkejte to nemůžete!” křičel na něj zoufale doktor. „Nebojte postarám se o něj.” slíbil jsem. „Ale to nejde, vždyť já ho musím odv-. ” „Vážně, slibuji že se o něj-” „Johne! Jedeš se mnou?” zařval Sherlock a otevřel dveře taxíku. „Promiňte, musím za pacientem.” rozloučil jsem se s překvapeným doktorem. Vyběhl jsem za autem a nastoupil.

         Po krátké cestě jsme se dostali domů. Sherlock si sundal kabát a hodil ho přes židli „Co se tady stalo?” zeptal se a začal se rozhlížet po bytě. Jeho otázku jsem přešel a místo toho jsem řekl: „Mě by spíš zajímalo co se stalo v tý restauraci.”