Pokrok nezastavíš

„Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce."

„Zase ty historický kecy, tati?"

„Cože to? Jaký historický kecy? Měl bys být vůbec rád, že máš něco, jako je knížka. Spousta dětí je odkázaná jenom na holokron a jejich fantazie je na bodu mrazu."

„Už nejsem dítě, tati, je mi čtrnáct!"

„Já vím, že už nejseš malej, ale dítě jsi pořád."

Libor otcovu poznámku s tupým výrazem přešel a pokračoval dál.

„Navíc! K čemu je mi nějaká fantazie, když mi akorát jen zabírá místo na čipu, kam by se vešlo daleko lepších, a hlavně užitečnějších věcí."

„Fantazie by ti žádné místo nezabrala, rozvíjí se ti přímo v mozku a můžeš s ní dokázat úžasné věci. Představ si, že to, co jsem ti teď přečetl, je z knížky Stopařův průvodce po galaxii a byla napsána za použití fantazie. Nepřijde ti to úžasný?"

„Meh, raději bych se učil než poslouchat tyhle blbosti. Kdybys mi aspoň řekl něco užitečného."

„Co naplat," povzdechl si Francis a odložil knížku na noční stolek, „myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit. Jako malej jsem tu knížku miloval."

„To je ono! Když jsi byl malej! Knížky jsou minulost a tvoje generace je zastaralá, tati! I pokec o tvé práci bych uvítal s větším vděkem než tohle. Létat těma všema vesmírnýma loděma musí být boží! Každou chvilku být na jiné planetě, kde jsou jiný emzáci, který..."

„Libore! Nejsou to emzáci! Kolikrát jsem říkal, ať ostatní rasy označuješ svými jmény."

Libor už se neudržel: „Ani mě nehne."

Francis předstíral, že synovu poznámku neslyšel a jeho hlas už nebyl tak podrážděný.

„To, že jsme se naučili odlepit od země a cestovat vesmírem později než ostatní, neznamená, že tu před tím nebyly a přišli po nás. Byli tu současně s námi, na jiných planetách. Stejně jako my jsme lidé, nebo pozemšťané, tak i ostatní mají svá jména. Kragové, Narleni, Rasupitoni, Rostinové a jeden z mých podřízených v práci, je například Kraotén."

„Ten je leda tak kretén," utrousil nevrle Libor a odvrátil zrak na druhou stranu od otce.

„Jedinej kretén jsi tu ty, kdybys..."

„Dobrý, dobrý, nemusíš mě zase poučovat, od mámy to mám furt. Což by si věděl, kdyby si tu taky byl a měl o nás zájem, jako o rodinu. Víš co?" otočil se zády k otci a přehodil přes sebe peřinu. „Měl bys už raději jít," a sám pro sebe si zamumlal, „určitě je tě někde zase třeba."

Francis si s bolestí v srdci tiše povzdechl. „Chtěl jsem s tebou jen strávit pár chvil, jako otec se synem, když jsem posledního půl roku měl jednu misi za druhou."

„Fakt skvělej nápad, předčítat mi ve čtrnácti. Nechceš mi rovnou utřít zadek?"

Nastalo trapné ticho.

Tak to sem podělal, kdybych se nesnažil, bylo by líp. „Co nadělám. Dobrou noc a hezké
sny," pronesl posmutněle Francis, když odcházel z Liborova pokoje.

Francis odešel do ložnice, sedl si na kraj postele­, zahleděl se na noční stolek, kde měl vystavenou fotku svého otce v podobné zbroji, jakou při misích mívá na sobě on a vzal jí do ruky.