Čas byl vždy relativní

6. - Harz

Německo – Dolní Sasko – oblast Harz

únor tohoto roku

Den začal stejně jako každé ráno, bledé paprsky slunce probudily Marcela Poulina velmi brzy. Pokaždé vstal s mírným úsměvem na tváři a v malé chatce se zatřásl ranním mrazem, který tu po noci panoval. Na holých pažích mu naskočila husí kůže a on se snažil rychle rozhýbat. Do drobné buclaté pece, sloužící pouze k ohřevu, hodil jedno polínko. Nepotřeboval, aby se chatka pořádně vytopila, protože se nehodlal dlouho zdržet. Přes sebe měl již přehozenou deku z okraje postele a ze stolku popadl skromnou snídani a v hrnku zakroužil zbytkem studeného čaje z minulého dne. Na hladině bylo ještě pár lístků zdejší bylinky, ze které si velmi rád připravoval čaj nebo ji přidával do jídla.

Rozevřel dřevěné dveře a vyšel ven i se snídaní v rukách, zapřel se ramenem o zárubeň dveří a nechal si vykouzlit úsměv na tváři při pohledu na strmé kopce a hory porostlé hustým lesem. Na tvář se mu dostával sice chladný, ale ten nejsvěžejší vzduch, který kdy dýchal, a vůbec mu nevadilo, že si poslední teplo ze své chatky nechává unikat ven. Letošní únor se zdál nezvykle teplý, připomínalo mu to spíše říjen, dobu, kdy na toto místo došel.

Celé okolí se také probouzelo podobně jako on, tohle nebylo místo pro noční sovy, a to Marcelovi ani v nejmenším nevadilo, protože rána tu měla zcela jiné kouzlo, než tomu bylo na jakémkoliv jiném místě.

Když se dostatečně nadýchal čerstvého vzduchu, hodil do sebe zbytek studeného čaje a mezi zuby se mu dostaly vylouhované bylinky, zapadl zpátky do chatky, aby se tepleji oblékl. Nadšeně vyšel ven a vypravil se k větší budově, kde ze začátku dne trávil čas.

„Dobré ráno," pozdravil místní paní a mile, zároveň lehce nesměle se usmál po své cestě čerstvou trávou, spěchal, protože dnešek byl speciální. Otevřel velké dveře od prostorné kuchyně s mnoha pulty, troubami, sporáky a veškerým náčiním, bylo tu prostě vše a na Marcela se otočilo několik páru očí, které ho šťastně vítaly. Byly tu většinově ženy všeho věku, od náctiletých slečen až po starší paní.

„Krásné ráno, tak s čím mám pomoct?" rozhlédl se a ženy mu hned daly práci. Skládalo se to z tahání velkých těžkých hrnců plných polévky nebo porcování masa a pro Marcela to nebyl žádný problém, rozhodně nebyl drobek, který by neunesl těžší břemeno. Ohlédl se přes rameno paní Rotter, „to voní úžasně," pochválil ji a už se nemohl dočkat, až směs koření, kterou dávala do brambor, se smíchá a ony budou úžasně chutnat.

„Však neboj, dnes to všechno vezmeme s sebou nahoru," slíbila mu a dál krájela další brambory.

„Půjdete taky?" zeptal se starostlivě starší ženy a ona se jen pousmála, „není to tak vysoko, to neměj strach, Marceli," uklidnila ho a Marcel přikývl.

„Tanja s tebou chtěla mluvit, povede nás tam dnes ona," dodala ještě a Marcel jen znovu přikývl, „půjdu za ní," oznámil a rozhlédl se po kuchyni, kde bylo několik dalších lidí, kteří připravovali jídlo nejen na dnešní výšlap, ale i na zbytek dne. I přes tlustou tmavou mikinu se mu rýsovaly šlachovité svaly, které pod ní skrýval, jak si zkřížil ruce na hrudi. Když viděl, že nejspíš už nikdo nepotřebuje jeho pomoc a dochystání jídla se již zvládne bez něj, vyšel ven.

Zpátky venku na čerstvém vzduchu procházel napříč areálem kolem větší budovy, která nebyla postavená ze dřeva jako ostatní chatky sloužící k ubytování jednotlivých členů. Přes trávu k němu přiběhl asi osmiletý klučina, „Marci, Marci, věděl si, že přes noc tady řádily lišky?" volal na něj už z dálky a pak se u něho prudce zastavil a se zakloněnou hlavou mu zůstal očima viset na tváři, očekával od dospěláka odpověď.