Německo – Berlín – čtvrť Neukölln
29. dubna
Prameny navlhlých vlasů v tmavě hnědé padaly na podlahu. Nůžky se neobratně pohybovaly kolem velké kulaté hlavy se spoustou hustých vlasů, drženy žilnatými prsty a neprofesionálně je zkracovaly na společensky více přijatelnou délku.
Mircea měl vlasy od února delší a delší, neupraveně mu přerůstaly přes uši, jenže na dnešek bylo potřeba, aby na sebe nelákal svým neupraveným zevnějškem pozornost.
„Nejsem žádný kadeřník, sakra," zareptal tiše Erwin nad jeho hlavou, dostal tenhle nelehký úkol a už se s ním pral nejméně půl hodiny.
K vedlejší kleci přistoupil Michael Neff, ten se tu už pěknou dobu neukázal. Zdál se odměřený oproti jeho běžnému stavu. Vcelku nesměle otevřel klec Zary, která se na něj podívala s jistou obavou v očích.
„Drž tu hlavu rovně," štěkl Erwin nad bojovníkovou hlavou, když jí pohnul, aby zachytil pohledem dívku, „kreténe," nezapomněl k němu dodat. Mircea stáhl svůj pohled i s hlavou zpátky na původní pozici.
Bylo tomu snad už tři týdny, co s ním nepromluvila, ale očima ji vyhledával neustále, avšak bez odezvy. Kvůli ní začal počítat dny. Nyní se rozhodl rozhovor od vedle napjatě poslouchat.
„Kde je Marcel?" ucukla dívka pohanovi v sytě modrých teplácích a barevném tričku. Na Marcela si už zvykla, mnohem rychleji než na ostatní neomalené pohany, poslední týdny totiž pro ni chodil především on.
„Co ti je po tom?" Michael rozhodil nechápavě rukama, když ji napoprvé nezachytil za paži, aby ji odvedl. Nezněl však naštvaně, spíš rozkňučeně, „tak pojď, dnes práce žádná," hledal slova v angličtině, aby jí to vysvětlil, „nachystáme tě k," zamyslel se, „něčemu jinýmu," tentokrát už ji popadl za paži, přičemž se lehce vzepřela proti jeho tahu k němu a obdařila ho nepříjemným pohledem. Byli stejně vysocí, i když se Zara zdála jako drobná dívka s jemným obličejem, byla dost vysoká, a proto mu mohla hledět zpříma do očí.
„Tvůj Marcel musel odjet, má jinou práci, spokojená?" ušklíbl se na ni Michael a více už Mircea z jejich krátkého rozhovoru neslyšel, protože zmizeli ve dveřích.
Ano, i on sám si všímal, že ten nový byl k Zaře velmi shovívavý, pokud se žádný pohan nedíval. Před nimi naopak vytvářel dojem, že u něj vlídnost neexistuje. Jenže postupem času se zapomínal a jeho hraná hrubost ubírala na intenzitě nebo měl pocit, že již není potřeba. Obvykle Mircea nevěnoval pozornost pohanům stejně jako vězněným bojovníkům, ale na tohoto si dával pozor, především kvůli Zaře. Marcel Poulin, kdo to jen mohl být? V jeho skvělé němčině i dobré angličtině byl slyšet náznak přízvuku, nejspíš francouzského. Dovolil by si tak hádat podle jeho jména. Na svůj hrubý odhad byl pyšný, protože na rozpoznávání přízvuků nebo hudebních tónů byl vcelku nahluchlý.
Erwin položil nůžky na stůl, ke kterému byl Mircea připoután želízky a ten nenápadně nahnul hlavu k nim.
„Ani se na to nedívej," polapil Erwin znovu nůžky pevně do rukou a Mircea si u toho jemně a otráveně vydechl. Někdy si sám říkal, že kdyby chtěl skutečně Erwinovi nějak ublížit, už dávno měl nespočet šancí, aniž by si to samotný pohan uvědomoval. Proto pohanovo ubohé poskakování kolem něj, když udělal prudší pohyb, bral jako takovou hru na vylekanou myšku. Vylekaná myška se znovu k němu přiblížila a začala stříhat poslední dlouhé prameny.
„Si myslíš, že si tady můžeš snad dělat co chceš s náma. Ale dlouho ti to procházet nebude, kreténe," stříhal ho dál a u toho naštvaně breptal, „začneš být smutnej, dostaneš rozptýlení."
ČTEŠ
Čas byl vždy relativní
Science Fiction,Nemáte tu něco, co odhání démony?' - hlavní hrdina ,Pane, požil jste v nedávné době nějaké halucinogenní látky?' - lékárnice --- ,Musíme být ti, kteří ve světě něco změní?' - Lucienne ,My dva to už asi nevytrhneme.' - Callister --- ,Musíš mě prašti...
