Viví povídky

Krásné oči

Jedna z mých prvních vlkodlačin. Myslím, že krapet netradiční. Vypravěčka není teenagerka a její osudový muž též ne. Bavte se. :)

---

Jeho oči. Ty se mi na něm líbily nejvíc. Hnědé, veliké a… a věrné. V dnešní době, kdy je v módě sexuální nevázanost, drsnost, cyničnost, ho ty oči možná hendikepovaly. Ale ne u mě.
A myslím, že jeho pacienti ho měli také rádi.
Mluvím o něm v minulém čase, ano. Nedovedete si představit, jak moc mě to bolí.
Vím, o tom se teď nebavíme. Vy chcete fakta. Co se s ním stalo, kam odešel, je naživu… jako bych to já měla vědět.
Jistě, vím to. Nebo si alespoň myslím, že to vím. Ale nedá se říci, že to chápu.
Jak jsou v tomhle příběhu důležité jeho oči? Moc. Ty jeho oči… vždycky mi připomínaly některého ze psů, které ošetřoval. Ne, nebyly loudivé, jako třeba oči kokršpaněla, ani smutné, jako oči baseta. Spíš moudré a chápavé. A někdy i trochu dravé. Jako oči vlka.
Ne, nedělám si legraci. Ani ho nechci očerňovat… nebo… no, myslím, že vlk je hodně kladné zvíře, když to tak mám říct. Věrný, silný a staromódní. Používám divné výrazy, co? Ale mě vlci takoví připadají. Co o nich vím z různých filmů a knih. Já hodně čtu, slečno.
Víte, že vlci žijí v monogamii? Nevím, jak je to u jiných psovitých, ale oni jsou si věrní. I mladé vychovávají spolu.
Ne, neříkejte mi, že to není pravda. Já vím, ve všech náboženstvích, nebo skoro ve všech, vlk symbolizuje zlo, krvelačnost…
Ale k věci, že? Vy chcete slyšet, co se s ním stalo. Ano, vím, že to byl váš otec. Jenže myslím, že když jste ho za celou tu dobu nenavštívila, tak… nezlobte se, já jsem v tomhle konzervativní. Mně se prostě holka, která odjede do Ameriky a tátovi napíše jednou za půl roku pohled, nelíbí. No, ale mluvím tu s vámi, ne? Řeknu vám, co vím. To možná nebude stačit, ale víc pro vás udělat nemůžu.
Popořadě? Mám mluvit… jakže? No dobře, ale pro mě věci nejsou úhledně seřazené, jako to čtete v různých románech. Tak to není. Alespoň ne ve vzpomínkách. Tohle není žádný příběh… je to prostě život, pravda. Tak, jak ji vidím já, jistě.
Dobře, dobře, začnu tedy nějak… jak jsme se třeba potkali. S tím to souvisí, nemyslete si. Budu vám muset povědět hodně věcí, abyste pak přijala to, čím to uzavřu.
I když mi nejspíš stejně neuvěříte.
Vy jste přijela až teď, protože doufáte, že budete dědit… hmmm… nic proti vám, já jsem se nikdy nesnažila, aby mi něco odkázal, chraň bůh. Já nejsem taková. Chodili jsme spolu, jak se tomu říká. Ale nikdy jsem po něm nic nechtěla. Myslím, že v závěti jste jen vy. Jo. Ale budete muset počkat, až ho prohlásí za mrtvého, nebo jak se to dělá? Jak dlouho? Rok? A neodjedete zase?
Cože? Já se vás nesnažím rozbrečet. To ne… no tak, vezměte si tuhle kapesník. Už je to lepší?
Tak, on o vás často mluvil, nemyslete si. Měl vás rád. Bylo mi ho líto, jak na vás vzpomínal a neříkal to, ale zranilo ho, že jste ho odstrčila. Jedna pohlednice za půl roku, to není komunikace, říkejte si, co chcete. Tak proto jsem možná na vás protivná. Nemůžu si pomoct.
Jak to tedy začalo. Hmmm, byl takový šedivý den. Však to znáte. Ani nepršelo, to by bylo dramatické, láska v dešti… ale kdepak. Na obloze byly mraky, šedé a nevýrazné. Slunce občas zasvitlo. Myslela jsem si, že zajdu na zahrádku, trochu tam vyplít plevel.
Vzala jsem pláštěnku a…

Počkejte, nesmíte na mě tak pospíchat. Já si potrpím na pomalé vyprávění. I to tak ráda čtu. Ty moderní romány, to není nic pro mě. Mám ráda Dickense, Neffa… jistěže Vladimíra. Ondřej, ten píše ty fantastické romány. Cože? Sci-fi? To je jedno. Já to nemám ráda. Ale o literatuře se nebavíme, že.
Musíte na mě pomalu. Já jsem starší generace, jako váš táta. Tak já budu pokračovat, ano? Dejte si trochu vína, je dobré. Z Moravy, od bratra. Jen se neostýchejte.
U nás je taková blbá křižovatka, víte? U autobusového nádraží. Vy jste přijela taxíkem, že. No, tak to jste to tam neviděla. Já nejsem řidič, ale… oni nemůžou vidět, jestli z pravé strany, jako od nádraží, něco nejede, nebo jestli někdo nejde tam po tom přechodu.
A ten pes, toho už vůbec vidět nemohli.
Ano, mluvím o psovi. Myslím, že to byl vlčák, velký, černý pes. Nikdy jsem ho v okolí neviděla, nejspíš to byl tulák. Neměl ani obojek, nic.
Viděla jsem ho, jak běží k přechodu. Takovým klidným, vyrovnaným klusem. Jako by běžel celý den. A ani trochu ho to neunavovalo.
Já jsem šla z druhé strany, z té přehlednější. Koukala jsem na toho psa, ale nenapadlo mě, co se stane. Takovíhle psí tuláci jsou přece… no, vychytralí. Dokážou přejít bezpečněji, než vy nebo já. Většinou se zastaví, poslouchají a pak přeběhnou. Na vsi ne, tam ti voříšci běhají i po silnici. Ale městští psi jsou zkušení.
Tenhle nebyl, proto myslím, že to ani nebyl městský pes. Vypadal zmateně, když kolem projížděla auta. A u přechodu nezastavil. No jistě, lekla jsem se. Řvala jsem na něj, ale neslyšel. Nebo nevěděl, že je to na něj.
Co vám mám vykládat, vběhl pod kola škodovce. Řídil ji chlápek, takový vesnický typ… ale na tom nezáleží. Na poslední chvíli toho psa uviděl a strhl volant, vjel na chodník. Jenže ho stejně srazil.
Ten pes… no, zavyl, že. Odlétl asi o pět metrů na stranu, narazil na zeď, co ji kolem autobusáku postavili a padnul na zem. Ležel tam na boku, tak divně zkroucený, z huby mu tekly sliny a krev a kňučel. Zvedal hlavu a přísahám, díval se na mě. Přímo na mě.
Řidič té škodovky se lekl. Nechtěl asi problémy, takže zacouval, šlápl na plyn a odjel. I když měl čumák auta pěkně pomačkaný.
Hmmm… koukala jsem, jak lidi chodí kolem. Otáčeli hlavy stranou… je to tak i v té vaší Americe? Že lidé, když vidí neštěstí, zrychlí krok a dělají, že nic neviděli, nebo že zrovna někam spěchají? Ne? No, tak tady to tak je. Nechci ty lidi odsuzovat, třeba kdyby šlo o člověka, tak by jednali jinak, ale psa tam nechali ležet a umírat. Jak jsem říkala, neměl obojek ani známku a komu záleží na tulákovi. Mohl být navíc nemocný …
Co jsem dělala já? Ptáte se tak posměšně, slečno, jako jestli si o sobě myslím, že jsem lepší než ostatní lidi. Ne, to ne. Jen mám na některé věci jiný názor. Šla jsem k tomu psovi, hned jak mi na přechodu někdo zastavil.
Ne, nevím, co jsem chtěla dělat. Asi bych mu nepomohla. Ale on mě fascinoval, jak se na mě díval. Měl hnědožluté oči a i když nejspíš umíral, tak… tak se mu oči nemžily. Byly lesklé a jasné.
Než jsem k němu došla, u chodníku zastavilo další auto. Jo, byl to váš táta. Jel do práce, takže měl svojí příruční tašku s lékárničkou u sebe. A když viděl toho psa, tak se neudržel. On to byl hezký pes, nevypadal zanedbaně a dokonce snad byl čistokrevný. Vlčák, jistě.
Dívala jsem se, jak vyskočil z auta… ne, nesměji se mu, ale tehdy vypadal tak… víte, připomínal toho herce, Gregory Pecka. Já ho mám moc ráda. A v první chvíli jsem myslela, že je to doopravdy on. Znáte to, spletete se takhle neuvěřitelně a svět je chvíli neskutečný. Jako by bylo možné všechno.
Pozorovala jsem ho, jak se k psovi sklonil, a už jsem věděla, že to není Peck. Mirek měl robustnější postavu a byl menší. Ale jakmile jsem viděla jeho oči, hnědé, hluboké, moc podobné očím toho psa.
Myslím to jako lichotku, slečno, lichotku v dobrém slova smyslu. Tak když jsem je viděla, bylo mi jasné, že tenhle chlap se mi líbí. Opravdu líbí. Taky mi imponovalo, jak se zachoval. Zastavil na místě, kde bylo zakázané parkovat, nebál se jít k zvířeti, o kterém nevěděl, jestli je agresivní, nebo nemocné. Možná byste to hodnotila jako nezodpovědnost, lehkomyslnost. Jenže pro mě, starou romantičku, to byl rytířský čin.
Vlastně jsem mohla jít dál za svými záležitostmi, když jsem viděla, že se o toho psa někdo postará… jenže jsem tam zůstala stát a koukat. Jen pár kroků od vašeho táty. Dívala jsem se, jak si k psovi přidřepl a natáhl k němu ruku.
Tomu psovi tekla z huby krev a pěna, už ani nezvedal hlavu, trhal tlapami. Byl v posledním tažení, zkrátka. Nevypadal nebezpečně. Váš táta byl stejně opatrný… ale nebylo mu to nic platné. Protože když k tomu psovi natáhl ruku, tak po něm to polomrtvé zvíře chňaplo. Viděla jsem ty bílé zuby, potřísněné krví, jak se zaťaly vašemu tátovi do zápěstí. Nevykřikl, neucukl rukou. Věděl, že to nesmí udělat, jinak by mu ty zuby ruku rozervaly.
Zato já jsem zaječela a přiskočila jsem k němu. Nikdy jsem nebyla, jak se říká, chlaďas. Spíš hysterka. Jak vidím krev, tak začnu ječet.
Mirek to zvládl dobře. Zdravou rukou mě odstrčil, až jsem se posadila. Pak psovi vypáčil ruku z tlamy. Viděla jsem, jak kape krev na chodník, dělala se tam taková loužička, tmavá. Trochu se mi zvedal žaludek… ale neuhádla byste, co bylo nejhorší. Ten pes se na mě pořád díval. Pořád a pořád. Až nakonec zavřel oči a umřel. To už bylo… no, znáte surrealistické obrazy? Jako bych se ocitla v jednom z nich.
Trochu jsem se vzpamatovala, možná to bylo právě tím pocitem neskutečna, že mi nezáleželo na věcech, z kterých mě jindy brali všichni čerti.
Pomohla jsem Mirkovi zavázat ruku. Tedy, nepředstavujte si, že jsem mu pomáhala nějak významně. Spíš jsem přidržela konec obvazu, podala mu nůžky… já vážně nemůžu vidět krev, víte?
A tak jsme se seznámili. On se mnou mluvil, abych se tolik nesoustředila na krev. Odhadl mě výtečně. To on uměl, odhadnout lidi.
Naložil mršinu vlčáka do auta, prý aby udělal testy na vzteklinu. Kvůli tomu potřeboval mozek a míchu toho psa. Nebo jen mozek? Já nevím.
Nalila byste mi prosím trochu vína? Tuhle do sklenice. Třese se mi ruka. Nevypadá to, ale jsem dost rozrušená. Srdce mi tluče…
Dobrá, to stačí, děkuji. Kde jsem to přestala? Aha, jak váš táta naložil toho mrtvého psa. No, nabídl mi, abych jela s ním. Říkal, že mě zve na panáka.
Neusmívejte se tak nevěřícně. Vy mladí… nedokážete uvěřit, že se člověk může zamilovat, i když už mu bylo přes šedesát. A dát se té lásce celý. No, nic vám nevyčítám, slečno, sama jsem byla taková.
Víte, když jste starší, tak se nepusinkujete každých pět minut, ale je v tom něco hlubšího. Klidnějšího. Ne slabšího. Víte, klidný a pomalý kůň může být silnější než ohnivý hřebeček. Když na to přijde.
Tak jsem vám řekla, jak jsme se seznámili. Byl to docela souvislý příběh, ne?
A víte co? Necháme ten zbytek na zítra. Už se šeří a já… já nemám ráda, když je za okny tma. Je v tom něco skličujícího a v těch věcech, o kterých chci povídat, také. Takže přijďte ráno, budu příjemnější, až se vyspím.