Viví povídky

Jen jedno speciální představení

Tahle povídka se umístila 16. v Žoldnéřích fantazie 2015. Takže mimo publikovatelnou desítku, ale stejně jsem docela spokojená, páč mi přišla tak divná, že jsem čekala místo spíš někde na chvostu. (Jo, a povídek nesoutěžilo 17, ale 58. Jen pro info. :D).

Väihe dorazil domů celý natěšený, jak Kariinku překvapí, až jí konečně bude moci něco zajímavého vyprávět. Ještě zdaleka neuplynulo šest neděl, po které musela zůstávat doma s malým, a prahla po novinkách a drbech. Jenže, co jí měl Väihe povídat? Nebyl básník, aby dokázal poutavě vyprávět o voňavé hlíně, kterou s volkem oral za humny. A tlumočit své mladé ženě, co rozebíral s chlapy u piva, to se mu nechtělo.

Teprve dnes něco měl.

„Kariine," volal už ode dveří, „milunko moje, jestlipak víš, co je nového?"

Uvítala ho s dítětem v náručí. I když vypadala unaveně a malinko pomačkaně, jako by se zrovna vzbudila, oči jí vesele jiskřily. Usmívala se.

„Vím," vzala muži vítr z plachet. „Přitáhli komedianti."

Než stačil Väihe zesmutnět, urazit se, že mu byla kýmsi ukradena taková pěkná zpráva, žena začala úplně jiným tónem: „Ty, Väihe, že se budu moct jít podívat... než zase odjedou, prosím!"

Pokrčil rameny: „Nevím, jak dlouho tu budou, třeba to stihneš."

„A kdyby ne?"

„To se asi nedá nic dělat."

„Väihééé!" zaúpěla a nemluvně v jejím náručí se začalo nespokojeně vrtět. Trochu s ním zahoupala, až se uklidnilo. Potichu pokračovala: „Ale vážně, miláčku, já to nevydržím. Už mám beztak půlku za sebou, cítím se dobře a Vire je zdravý a silný, komu to ublíží?"

„Prostě se to nedělá," zabručel muž, nejistý jako vždy, když přišlo na záležitosti mateřství. S pocitem, že se mu věci vymykají z rukou, debatu uzavřel: „Zkrátka budeš s klukem šest neděl doma. O tom se nebudu dohadovat."

Sledovat Kariinin obličej bylo jako dívat se na dubnové nebe. Rozmarné slunce zakryly mraky a pak se spustil déšť. Žena pohodila hlavou, až těžký cop z plavých vlasů poskočil, a otočila se k manželovi zády. Väihe měl pocit, že zahlédl v jejích očích slzy, ale nemohl ustoupit. Mlčky sledoval, jak Kariine odchází do ložnice i s Virenkem, který vycítil změnu v matčině náladě a začal vřískat jako na lesy.

Väihe se opřel o stěnu za svými zády. Měl ukrutný hlad, jenže chuť na večeři ho nadobro přešla.

***

Připadala si jako pes na krátkém řetězu, kterému navíc zlomyslný pán položil misku se žrádlem těsně mimo dosah. A Virenek byl jako naschvál také mrzutý. Kňoural, plakal, nechtěl spát. Což, zatraceně, vůbec nepomáhalo...

Situaci zachraňovala jen děvečka Tedra, která se s Kariine vždy ochotně dělila o nejnovější drby. Nyní se nenechala dvakrát pobízet, aby znovu a znovu popisovala komediantský vůz a dokonce se dala přemluvit, aby Kariine donesla plakát na hrubém papíru, který vyškemrala od starosty. Samotné jí byl beztak na nic, neuměla číst.

Kariine jí na oplátku věnovala jedno z pečlivě schraňovaných čísel Květodámy, ročenky o módě, kterou si nechávala posílat z města. Střihy z ní sama dávno znala zpaměti a děvečce se stránky plné pestrých obrázků moc líbily.

Pak stačilo na chvíli vnutit dítě Väiheho staré matce, která se s pomocí dvou staropanenských tet měla starat o domácnost během Kariina šestinedělí, a s výmluvou na bolesti hlavy si zalézt do postele s plakátem a velkými plány.