Byl to můj poslední den v kouzelném městě Taranquil a já měl každou chvíli v očích slzy, když jsem viděl tu krásu, kterou brzo opustím. Přejížděl jsem očima po domech na vrcholcích stromů. Jeden z nich byl až doposud můj. Kdo v něm bude bydlet po mně? Jaký příběh se zde bude psát na stránkách jeho života?
Vykročil jsem směrem k řece, abych se mohl naposledy rozloučit s vodním lidem, který tam žil. Nikdy jsem s nikým z nich nemluvil, a i kdyby, nerozuměl bych jim ani slovo, jelikož jejich řeč, plná bublání a šepotu, není dělaná pro mé špičaté elfí uši. Ale i přesto jsem u břehu proseděl hodiny s knihou či lyrou a oni byli báječnými společníky.
Hodinu na to mi již dotikaly poslední minuty a já se přidal ke skupině vílích strážců, kteří mě odvedli do hustší části lesa, přímo k hranici města. „Poklekni Achille" řekl jeden z nich, když jsme se zastavili. Byl jsem překvapený, jelikož jsem si do této chvíle myslel, že mě sem doprovází pouze, aby si byli jisti, že hranici opravdu překročím, ale strážcům není radno odporovat, a tak jsem poslechl a padl na jedno koleno. Když jsem zvedl oči, zjistil jsem, že mě obstoupili v kruhu a ten samý strážce, co mě prve oslovil, vytahuje zpoza pláště větvičku, co připomínala fialový chřest. Poznal jsem hůlku mysli na první pohled. Sklonil jsem hlavu zpátky k hnědé zemi a připravil se na následující, protože mi již došlo, že mi chtějí vymazat paměť.
Před očima se mi míhaly všechny výjevy z dobrodružství, co jsem zde zažil a na tvář mi skanula jediná slaná kapka.
„Na tohle nechci zapomenout." Byla má poslední myšlenka, pak následoval již jen fialový záblesk a nic.
ČTEŠ
Knihy, co se nikdy nenapsaly
Short StoryVýtržky z příběhů, které se nikdy nedokončí a tak to jsou jen povídky, co nikdo nečte.
