Knihy, co se nikdy nenapsaly

Měl jsem psa a kočku

     Seděl jsem, do zad mě studila cihlová zeď a sledoval jsem, jak naproti mně ze stropu zkapává zkalená voda. Kap... kap... kap... Měl jsem pocit, že z toho zvuku pomalu zešílím, pokud jsem již šílený nebyl. Za chvíli se k tomuto zvuku přidal i zvuk klapání nízkého podpatku drahých bot směřující ke dveřím mé místnosti. Ty se za vteřinku rozletěli dokořán a v nich stála vysoká postava oblečená od hlavy až k patě v černém a se zakrytou spodní částí obličeje. Jen na mě kývla a já již věděl, kam mám jít, jelikož jsem tuto cestu již nesčetněkrát prošel. Když jsem vykročil, tak za mnou zaklaply dveře a k ozvěně tohoto zvuku se přidaly hlasy dvou párů bot dorážejících na mramorovou podlahu, vytvářející tak smutnou melodii, po které mne mrazila záda.
    Trvalo jen chvíli, než jsme došli ke dveřím, které byly naším cílem, a já se zatřásl strachem. Vždy dostávám marnou naději, že tentokrát se něco změní, i když vím, že ne. Osoba, co mě doprovázela, vzala za kliku a dveře se zlehka otevřely. Byla připravena mne vstrčit  dovnitř násilím, kdybych ihned nevkročil, a proto jsem si pospíšil i když na mne každá buňka mého těla křičela ať uteču co nejdále od této místnosti. 
     Uvnitř to vypadalo jako pokaždé. Levné světlo visící ze středu místnosti ozařjící jen židli přímo pod ním, a tak nechávající okraje místnosti ve stínu. Také zde stál mohutný muž v obleku otočený čelem k židli a čekal, až mě k ní osoba, která mě sem dovedla, připoutá. Když mi svazovala ruce, ani jsem se nebránil a jen jsem upíral prázdný pohled přímo před sebe.
       A tak znovu začal koloběh, který se bez nejmenší změny opakoval každý den od té doby, co jsem sem přišel. Tajemná osoba se postavila vedle dveří a muž v obleku na mne začal mluvit. Tlačil na mě, ať mu řeknu vše co vím, ale já nic nevěděl. Bylo to jakoby život před těmito dvěma místnostmi neexistoval a začal ve chvíli, když jsem tu poprvé otevřel oči. Nepamatoval jsem si nic před tím. Nevěděl jsem, co jsem dříve dělal, nevěděl jsem, co po mně chtějí, dokonce jsem ani nevěděl své vlastní jméno. A to všechno jsem mu i řekl, ale samozřejmě, že mi nevěřil. Jen si odfrkl, že to říkám pořád. Se slzami v očích a lámaným hlasem jsem ho prosil, ať mi uvěří, že říkám pravdu a opravdu nic nevím. K ničemu jim nebudu. 
       Tento scénář se opakovalo pokaždé, když jsem tu byl. Obvykle poté následovalo ukrutné zbití a převedení zpět do místnosti s propouštěcím stropem. Ovšem dnes, dnes jsem nedostal rány. Šokovalo mě to tak, že jsem se podíval mému vyslýchajícímu přímo do tváře. Poprvé po tolika dnech jsem zas ucítil pohlazení naděje. Muž v obleku se na mě jen usmál.
       „Víš ty co..." řekl pomalu „Já ti věřím."
       Kdybych mohl, padl bych na kolena a zlíbal mu boty. Teď jsem se jen sesypal a tekly mi slzy. Vykřikl jsem mnohokeré díky, i když nevím, zda jim bylo přes mé přerývané vzlyky rozumnět. Opravdu mi věří? Znamená to, že tohle všechno končí?
       Muž se ke mně otočil zády a po něčem sáhl do stínů. Když se obrátil zpět držel v ruce revolver. V tu chvíli mi došlo, co se děje a ten konec, ke kterému nadchází není takový, jaký bych si přál. I když jsem nepřestal vzlykat, můj pláč přestal být radostný a nabral mnohem žalostnější notu.
       „Ne! Prosím ne!" Dostával jsem ze sebe mezi vzlyky. "Já si na něco vzpomenu! Přísahám! Jen... Jen potřebuji čas!" Muž se na mne jen podíval a otevřel zásobník pistole.
       Jakoby se mě mé paměti zželelo při zaznění toho tichého klapnutí a ukázala mi jediný obraz. Bylo to jen krátké problesknutí, ale já věděl, že je to má vzpomínka z minulosti. Z místa, které bylo před tímto.
       „Počkat!" Zaječel jsem. Muž se zastavil uprostřed nabíjení pistole a hodil po mě tázavý pohled. „Počkat..." vydechl jsem „Na něco jsem si vzpomněl." Muž na to nic neřekl, jen na mě dál upřeně hleděl a čekal, až budu pokračovat.
       Přestože jsem věděl, že tahle vzpomínka sama o sobě nebyla nic převratného, něco převratného znamenala. Znamenala, že můj život před tímto místem existoval, znamenala, že jsem někým byl a ze všeho nejvíce znamenala... znamenala, že si můžu vzpomenout. Že mé vzpomínky nejsou navždy ztraceny! A tak jsem vložil veškeré své naděje do tohoto rychlého obrazu a řekl jsem: „Měl jsem psa a kočku."
       Muž se jen zasmál, zaklapl zásobník s střelil.