Love Over Message (Harry Styles Cz)

L.O.M.- 26

" Začni" Promluvím po době, co se Harry neměl ke slovu.

Když jsem ho zahlédla u dveří, byla jsem překvapená, to ano, ale ne tak moc. Psal mi, že když nepřijdu já, přijde on. Sice v mé hlavě ta šance dost odpadla, když jsem se to dozvěděla. Že mi celou dobu lhal. Lhal mi o sobě. O svým životě. Práci, jméně, rodině. To, to je jeden z největších podrazů, co mi kdy kdo udělal, a že jich málo nebylo.

A ten nápad, aby šel dovnitř se mi obzvláště nazamlouvá. Co já vím, třeba to pořád může být nějaký úchyl. Bože! Kat, klid. Je to Harry Styles. Ten Styles, který tráví většinu svýho času s lidmi a pubertálními dívky.

"Můžeš? Já nemám celý den." Znovu jsem promluvila, když jen kývl na mé předchozí slova, ale ze svý pusy nevypravil ani slovo. Vždyť je to zpěvák. Klidně mi to může i vyzpívat!

Zase kývl a tentokrát i promluvil.

"Já ani nevím, jak začít." Achjo.

"Tak...proč jsi mi neřekl, kdo jsi?" Zeptala jsem se s povytaženým obočím.

" Katlie, zatraceně, je to divný, já vím!" Lehce zvýšil hlas, ale nekřičel nebo nenadával. Tahle věta mi zrovna nedávala smyl  ale co už. Nechám to být a soustředěním se na další slova.   "Když jsi mi napsala, prostě jsem ti odepsal. Jednoduchý. No, jenže pak jsem ti zprávy posílal dál a dál a ani nevím proč. V tu dobu jsem si neuvědomoval, co dělám. A na co se ptám." Projel si dlaní ve vlasy a následně si znaveně protřel krk.
"Už jenom z toho, že jsi nepoznala tu moji přezdívku, jsem věděl, že nevíš, kdo jsem, a já v tu dobu neměl důvod ti říkat, kdo vlastně jsem. A příště se to začalo nějak vyvíjet. Ptala ses na mě a já zpanikařil. Nechtěl jsem psát, že jsem ten slavný Harry ze skupiny One direction. Tak jsem vymyslel ty blbosti. Jakože prodávám DVDčka, ale to byla  jen jedna z toho malého množství lží. Když jsem psal o sestře, říkal jsem pravdu. O rodině, a o tom, že často cestuju po světě. To byla pravda. Vlastně jsem se ti i popsal. Jak charakter tak i vzhled. Věděla jsi o mně všechno, jen ne moji práci." Okey, to pravda je. Ovšem to pořád nic neznamená. Mohl mi to říct a co jako s tím, že si chtěl užít po době trochu neslávy, ušetřili bychom si spoustu vysvětlování, teď.

Pokývala jsem hlavou na znamení, že chápu a sedla si na gauč hned vedle nás. Rukou jsem mu naznačila, ať si sedne taky, což také udělal. Posadil se na křeslo hned naproti mě a zelený pohled upřel na mně. Nechce se mi mluvit. Nechce se mi teď nic. Jen sedět, zavřít oči a být ticho.

Po delší době opět krátká kapitola.

Blížíme se ke konci! Sice ještě nevím, kolik dílu ještě bude, ale nebude to zrovna velký číslo.