Love Over Message (Harry Styles Cz)

L.O.M.- 10

Katlie_son94: jak dlouho si vlastně píšeme?

Hazza_ed94: tři dny. Proč?

Katlie_son94: Jen tak. Takže to máme ještě 27 dní a 27 otázek.

Hazza_ed94: Uhm, přesně tak.

Hazza_ed94: Víš, možná bych to neměl říkat, ale jestli tohle všechno za ten měsíc skončí, bude mi to chybět.

Katlie_son94: Aspoň jednomu z nás..

Hazza_ed94: Aha, já myslel, že si už změnila názor. Ať už o maličko.

Katlie_son94: Já změnila názor. Už tě mám o malilinko radši. Asi tak jak hodně jako mravenec oproti slonovi.

Hazza_ed94: Páni to je pokrok!

Katlie_son94: Že jo! Předtím jsem tě měla ráda tak, že by to nebylo vidět ani na mikroskopu.

Hazza_ed94: Hahaha. Fakt vtipný.

Hazza_ed94: I když tě to asi nebude zajímat, stejně ti to řeknu. Už nejsem v Americe, ale v Londýně, takže tě nebudu budit.

Katlie_son94: Tohle mě náhodou zajímá! Protože se zase dobře vyspím a nebude mě otravovat nějaký tupec.

Hazza_ed94: Hej!

Katlie_son94: Ty si o sobě myslíš, že jsi tupec?

Hazza_ed94: Ne. Proč?

Katie_son94: Protože, co když toho tupce nemyslím tebe, ale někoho jinýho.

Hazza_ed94: Cože!? Jak jako někdo další?! Jen já můžu být tvůj tupec! A teď mi je jedno, že jsem o sobě řekl, že jsem tupec.

Katlie_son94: Bože!

Hazza_ed94: Tak teď jsem bůh, jo?

Katlie_son94: Jak někdo může být tak tupej tupec, jako jsi ty?

Hazza_ed94: Netuším, protože já žádnýho tupího tupce neznám.

Katlie_son94: Mám hlad.

Hazza_ed94: Tak si jdi udělat večeři.

Katlie_son94: Kuchyň je moc daleko a nechce se mi nic připravovat.

Hazza_ed94: Tak si něco objednej.

Katlie_son94: Nevím, kam jsem si dala mobil.

Hazza_ed94: Vždyť mi přes něj píšeš!

Katlie_son94: Jsem na notebooku.

Hazza_ed94: Něco mě napadlo!

Katlie_son94: Co?

Hazza_ed94: Neřeknu.

Katlie_son94: Tak proč jsi mi to říkal?!

Hazza_ed94: Jen tak. Chtěl jsem.

Pohled Hazza_ed94:

Po této zprávě jsem se s mobilem zvedl z pohovky, kde jsem do teď seděl a usmíval se jak nějakej blbeček. Přešel jsem ke svému pracovnímu stolu a otevřel spodní šuplík a z něj vytáhl svůj kožený blok, ve kterém se měl nacházet papírek s adresou. Jejich dům se nacházel kousek od toho mého, což znamená v centru Londýna.

Na sebe jsem hodil černé džíny, mikinu s kapucí a lehkou bundu. Na nos si nasadil černé brýle a přes hlavu šedou čepici a na ní kapuci. V chodbě si vzal své kožené hnědé boty a mohl vyrazit.

Počkat. Kolik jich že je doma? Čtyři sourozenci, bez rodičů. Ok. V pizzerii jsem koupil pět pizz, čtyři pro ně a jednu pro mě a mohl jet ke Katlie domů. Ruce se mi klepaly od nervozity a mezi zuby si tisk spodní ret. Doufám, že mě nikdo nepozná, ať už otevře kdokoli, ale nejhorší by bylo, kdyby mi otevřela ta její sestra. Mohla by poznat můj hlas, a to je to, co chci ze všeho nejméně.

Zazvonil jsem na jejich zvonek a nedočkavě jsem přešlapoval z nohy na nohu, nemohl jsem se dočkat až jí uvidím. Jenže k čemu mi to je, když mě vlastně nenávidí? Z ničeho nic se mohutné hnědé dveře otevřely a v nich se objevil vysoký černovlasý kluk. Neboli Dennis, starší bratr Katlie.

"Dobrý večer, co potřebujete?" řekl lehce překvapeně, ale i přísně. Fajn, tohle mi nevyšlo.

"Dobrý. Nesu pizzu, je už zaplacená. Kat bude vědět."