VOJENSKÁ NEMOCNICE

ÚVAHA

,,Ahoj!" zakřičel Roman od vchodových dveří a vyzouval si boty. Ema vykoukla z kuchyně s utěrkou v ruce. ,,Ahoj, zlato, večeře bude za tři minutky" řekla a šla dát Romanovi pusu. Z dětského pokojíčku se vyřítil Mikuláš a skočil Romanovi do náruče. 

Roman se začal smát a zvedl svého syna do výšky téměř tří metrů. ,,Tak co ty draku nezlobil jsi dneska maminku?" zeptal se naoko přísně. Mikuláš se jenom podíval směrem, kde stála Ema a radost, kterou pocítil při návratu otce z práce ho rychle opouštěla. 

Roman ho položil zpět na zem a pobídl ho: ,,No tak co jsi vyváděl." Mikuláš sklopil oči a koukal do země. Moc se neměl k odpovědi. Respekt z otce ho nutil být nervózní. Roman koukl na Emu a z jejího pohledu poznal, že se nestalo nic závažného, takže nemusí být příliš tvrdý. 

Klekl si proto na koleno, aby byl svému synovi co nejblíže, chytl ho za bradu a zvedl mu hlavu tak, aby se mu Mikuláš díval do očí. Potom řekl: ,,Každý chlap umí přiznat chybu a rovně se k ní přiznat. Co jsi tedy udělal?" Snažil se, aby jeho dítě cítilo respekt, ale zase aby věděl, že se nemusí bát. 

Mikulášovi z očí vyteklo několik slz a řekl: ,,Je  mi to líto. Rozbil jsem mamince vázu" ,,No vidíš, že to jde. Tak abys to odčinil tak jí spolu o víkendu opravíme platí?" řekl Roman. Mikuláš přikývl a na tváři se mu zase začal objevovat úsměv. Ema řekla: ,,Tak jo kluci pojďte jíst." Roman se opět postavil ale to už Mikuláš běžel jako vystřelený z děla směrem ke stolu. 

Po večeři Roman s Emou syna uložili a sedli si na pohovku. Ema se opírala o Romana a hrála si s jeho snubním prstýnkem. ,,Víš že ti moc sluší? Dodává ti na jemnosti." řekla po chvíli. ,,Ty máš pocit, že to potřebuji?" zeptal se Roman. ,,Trochu určitě. Když znám tvojí minulost cítím, že by ti neuškodilo být někdy měkký." řekla Ema ledabyle. ,,No právě. Mám pocit, že jsem změkl až moc." přiznal Roman posmutněle. 

Ema si přestala hrát s jeho prstenem a koukla mu do očí: ,,Nechceš mi doufám tvrdit, že ti armáda chybí? To bych ti totiž nevěřila." ,,Ta naše ne, ale čím déle se potkávám s vojáky zjišťuji, že  ta česká by mi byla blízká." řekl Roman tiše a opatrně. 

,,To nemůžeš myslet vážně." ,,Myslím. A dokonce přemýšlím, jestli nevyužiji všeho co umím a nepřipojím se k nim." řekl Roman, teď už rozhodně. ,,Romane do háje co tě to napadá? Copak si neuvědomuješ, že jsme se doopravdy nevzali a tím pádem tu pořád nejsi legálně. Ty už jsi zapomněl co všechno ti armáda vzala a co všechno jsi vytrpěl? Jak jsi se bál a jak jsi málem umřel?" začala se rozčilovat Ema. ,,To ani nemluvím o tom, že máš rodinu. Co tvůj syn a co já? Na nás nemyslíš, nebo co? To máš nějako krizi, nebo jsi se bouchl do hlavy?" pokračovala. Roman začal být taky naštvaný. Ema zřejmě vůbec nepochopila co jí chtěl říct. 

,,Emo poslouchej mě. Já nejsem ten člověk co dokáže jen tak nečině sedět a koukat, když vím co se děje ve světě. Nejsem tak blbý, abych riskoval, ale potřebuji něco dělat. Dneska jsem operoval kluka, který měl nádor na mozku. Informace, které měl zachránily spoustu životů a já bych chtěl v životě ještě něco dokázat. Ti kluci nasazují své životy pro svoji vlast a pro životy jiných, já jsem zatím jenom spoustu lidí zabil a pak utekl. Jsem úplně jiný než oni. A to že mám rodinu přece nevadí. Spoustu chlapů jí má a nebrání jim to v tom být daleko lepšími vojáky, než jsem byl já a hlavně být lepšími lidmi. Potřebuji nějak odčinit svoji minulost." 

,,Jdi do háje s těmihle keci, Romane, fakt mě štveš. Je ti skoro padesát a najednou máš potřebu si něco dokazovat? Myslela jsem, že tě znám. Samozřejmě, že je hrozné to co se děje někde v Afganistánu a podobných zemích. Je šílené, v jakých podmínkách někteří lidé musí žít, ale to přece neznamená, že  se ty musíš zbláznit. Pokud vím, ty jsi někdo jiný, než Michael. A v tvém životě jsi nikoho nezabil, naopak jsi zachránil desítky životů, tak co mi to tu vykládáš za hlouposti." Ema byla rozčílená natolik, že už křičela.

,,Emo, nejsem někdo jiný. Tím jsem se jenom snažil vyrovnat se s minulostí, ale stejně to nefunguje. Já to potřebuju nějak odčinit." Roman taky začal zvyšovat hlas. 

,,Jasný, takže tvůj kámoš si vymyslí, že bere atestované doktory a ty se se toho chytneš jako malý kluk. Prosím tě přestaň blbnout. Pokud vím, tak chtěl jenom dva a ty už má. Má Sašu a Prokopa. Ti jsou mladí, silní a bez rodiny. Vždyť by tě ani vzít nemohli. Navíc jsi až moc dobrý. Vždyť bys na tu misi mohl jet sám a zastoupil bys tam víc než čtyři doktory. Takže se uklidni a začni se chovat jako ten můj rozumný Roman, který je zodpovědný otec od rodiny a kterého nadevše miluju." Roman to vzdal: ,,Dobře, byl to jenom nápad. Já vím, je to blbost, ale mám pocit viny. Nikdy jsem nebyl potrestaný, za to co jsem udělal."

,,Jaktože jsi nebyl? A to, že tě suspendovali, zavřeli do nějakého gulagu a mučili to bylo jako co? Máš pocit, že to pro tebe nebyl dostatečný trest?" Ema neodkázala pochopit Romanovu momentální náladu. 

,,To byl trest za to, že jsem přestal zabíjet, ne za zabíjení." řekl Roman odměřeně.

,,Tak a dost. Přestaň, Romane ty jsi normální cvok. Pojď si radši lehnout. A už nikdy nechci slyšet o tom, že by ses přidal k vojákům."
,,Emo já tě miluju, ale tohle ti slíbit nemůžu." řekl Roman.

Armáda mu chyběla. Chyběl mu dril a jasná pravidla. Chyběla mu jeho tehdejší síla a nepřemožitelnost, chyběl mu ten pocit naprosté nadvlády a moci ve chvíli kdy držel odjištěnou zbraň.

Přítomnost vojáků ho najednu stranu rozčilovala. Byli to mladí lidé, kteří neměli ani tušení co je čeká. Do armády lezli naprostí tupci, kteří by nepřežili ani minutu, a on neměl tu možnost. Jenže na stranu druhou ho motivovala. Chtěl jim ukázat co můžou být. Oproti němu byli ti vojáci jenom děti, které si hrají a věčně brblají. To co si oni dovolují k Danovi to on by nikdy neřekl ani kamarádovi vojákovi natož svému nadřízenému. Je vidět, jak moc se ruský výcvik od toho českého liší a o to víc toužil ukázat, že on není jenom obyčejný doktor. Občas když slyšel nějaký rozkaz měl tendenci poslechnout, neudělal to jenom silou vůle a podvědomou myšlenkou, že by se nejspíš mohl prozradit. Není hloupý, aby projevil svoji pravou totožnost takovouhle blbostí.

S těmito myšlenkami ulehal k Emě a po chvíli usínal.

Zdravím. Opět se po dlouhé době ozývám. Dostala jsem spontánní nápad o čem psát a tak zase jsem něco málo vyplodila. Přemýšlela jsem jestli na Romana má nějaký vliv to s kým pracuje a došla jsem k názoru, že nějaký mít musí. Občas má na starosti frekventanty a ani jim nemůže říct co je zač. Chtěla bych to sem dát jako podnět k diskusi. Takže jaký na to máte názor? Mně osobně trošku mrzí, že v misi se vůbec už Roman neřeší. Doufám, že tohle ještě vůbec někdo čte.