Uzavřít mysl (HP FF)

Uzavřít mysl

A/N: Navazuje na povídku Vládnout smrti.
___________________________________________

Podíváš se na hodiny stojící na krbové římse a odložíš brk, který jsi do té doby v pravidelném rytmu namáčel v rudém inkoustu, abys jeho pomocí mohl vyzdobit eseje, které zde ti tupohlavci zanechali, aby ti zpříjemnili vánoční prázdniny. Povzdechneš si nad idiocií některých individuí, která se nazývají studenty, a pečlivě zavřeš kalamář, než se postavíš a protáhneš se. Stiskneš zuby, když ti bolest proletí skrz páteř, a rozhodneš se, že dnes už se nad těmi jejich výplody hrbit nebudeš, že až se vrátíš, tak si sedneš do křesla a budeš si číst. Možná si k tomu naliješ i skleničku ohnivé whisky, pomyslíš si ponuře, když přecházíš ke krbu, aby ses přesunul na Grimmauldovo náměstí. Dnes naposled.

Když nabíráš Letax do dlaně, mimoděk si vzpomeneš na tu hádku, kterou jsi kvůli tomu s Potterem svedl. Bylo to ten den, kdy ses přemístil přímo do středu příšerné bouře, kdy na Grimmauldovo náměstí dopadal prudký déšť, oblohu křižovaly blesky a burácení hromu milosrdně zakrylo ta příšerná slova, která jsi v náhlém leknutí vypustil z úst.

„Pottere," vyštěkl jsi hned, jak ten spratek otevřel dveře, „jestli urychleně nezařídíte, abych se sem mohl dostat letaxem, tak jsem zde naposledy."

Ušklíbneš se, když se ti vybaví, jak ho tenkrát zachvátila panika. Aspoň mu to z tváře smazalo ten pobavený výraz, který se tam objevil ve chvíli, kdy tě uviděl. Nedivíš se, musel na tebe být vážně zajímavý pohled. Plášť jsi měl i po tak krátké chvíli strávené venku úplně nasáklý, z vlasů ti tekla voda v pramíncích a cítil jsi i kapku, která se drze rozhodla sklouznout se po tvém nose.

Zpětně musíš uznat, že Potter měl rozhodně důvod se smát, ale tebe to tenkrát jen rozčílilo ještě víc, tak, že jsi hned začal vyhrožovat tím, čeho se nejvíc bál. Že na to zase zůstane sám.

Začali jste se hádat tak usilovně, že jsi na sebe úplně zapomněl seslat sušící kouzlo. Až když to Potter udělal za tebe, došlo ti, jak snadno ses vytočil, a přitom to bylo kvůli úplné hlouposti.

„Pottere," zavrčel jsi a snažil ses nezačít znovu řvát, „stačí poslat na ministerstvo sovu s žádostí o propojení vašeho krbu s mým, to snad zvládnete."

Naprosto přesně si pamatuješ, jak se zarazil a zmateně zamrkal.

„Takže nemusím nikam jít?" ujišťoval se. „Ale co když se sem tím krbem dostane někdo jiný než vy?" snažil se z toho ještě vykroutit.

„Z mých pokojů?" pronesl jsi tónem, který dost výrazně naznačoval, že je idiot. „Myslíte, že ke mně chodí davy návštěvníků, kteří využívají můj krb jak se jim zlíbí?"

„Mohly by," vykřikl a rozhodil rukama. „Třeba vaši kolegové, přátelé nebo partneři," zamumlal nakonec a sklonil pohled k zemi, snad aby skryl, že se červená.

Zhluboka sis povzdechl a protočil očima. Potter měl o tvém společenském životě značně přehnané představy.

„Jediný, kdo ve zcela výjimečných případech vstupuje do mých pokojů, je ředitelka školy. A ta ví, že se vás nemá snažit vyhledat, dokud si nebudeme jistí, že je to bezpečné," připomněl jsi mu s úšklebkem, jak dokonalou výmluvu jsi pro ředitelku hned ten den, kdy jsi ho poprvé vyhledal, vymyslel.

Dodnes si pamatuješ, s jakými obavami tě sledovala, když jsi jí líčil, jak je Potterova nová magie nevyzpytatelná. Jak ji neumí ovládat, zkrotit, využít. Jak se zavřel na Grimmauldově náměstí, aby neublížil nikomu, koho má rád. A nikomu to neřekl, protože by se mu určitě snažili pomoci a tím by ohrozili sami sebe. A to v žádném případě nechtěl riskovat.