Moje malá omega

Už jsou tady.

Každý rok doufal, že to nebude ten rok. A pokaždé si mohl oddychnout, když palácová stráž prošla kolem a odtáhla jinou omegu. Ne, že by snad někdo věděl, že i on patří k jemnější části populace, ale nervy pracovali vždycky. Letos měl však zvláštní pocit, dalo by se říci i strach. Jeho vedro tu bylo o několik týdnů dřív a podezřele se projevilo po návštěvě jedné z místních taveren. Mohla to být shoda okolností, ale na to byl až moc paranoidní. Nestává se často, že by se vedro objevilo bez předchozích příznaků, a ještě k tomu tak náhle.

Bohužel se ukázalo, že měl pravdu. Pracoval v kovárně na novém pancíři, když se otevřeli dveře od obchůdku a dovnitř vdusalo několik párů obrněných nohou. Tiše si povzdech a odložil kladivo. „Jak vám mohu pomoci?" otázal se s pohledem upřeným na protější zeď. Nemusel se ptát. Poznal kroky vojáků v červeném. Snil o nich velmi často a vždy doufal, že jim unikne. Téměř by to dokázal. Mohl odejít už několik desítek let zpět, ale on zůstal. Snad z pošetilosti, snad z lásky, která mu nikdy nemohla být navrácena, protože alfy nemilovaly omegy. Alfy omegy vlastnily. A stejně, ta dotyčná alfa ani nevěděla, že jeho přítel je omega. Pravděpodobně se domníval, že se přátelí s přítulnou betou, která svou náklonost vyjadřuje velmi hmatatelně. Nebylo tajemstvím, že se rád mazlil. Vždycky doteky vyhledával, jak by taky ne. Vždyť byl omega hrající betu.

Za ním se ozvalo nejisté zašoupání nohama. I přes svou orientaci to byl stále jeden z nejuznávanějších kovářů na Asgardu. „Půjdete s námi Howardsone." Někdo si konečně dodal dostatek kuráže, aby mu prozradil, co tu vlastně pohledávají.

Otočil se. Do poměrně velké, ale velmi chaotické kovárny, se vměstnalo šest po zuby ozbrojených vojáků. Všichni se tvářili, že mají radost z toho, co se tu děje. Aby ne. Postavení nepostavení, jdou odvést mizernou omegu na lov, a to je vždycky pro každou alfu velká zábava. „Nepovídej Olegu a smím vědět proč?" Šance, že to uhraje nebyla a zdržování ho už také nezachrání, ale věřit na zázraky se musí, i když nezbývá už žádná naděje. Jen v pohádkách přiběhli na pomoc nebohé omeze odsouzené k smrti nebo hůř, k životu v otroctví, odvážné alfy, zachránily je a odvezly si je domů, kde žili všichni spolu šťastně až do smrti.

Zrzavý voják s velkým nosem se ohyzdně usmál, „zúčastníte se lovu, sám princ Thor o vás požádal." To bylo jen lepší a lepší. Vzpomínal si na prince v hospodě tu noc před jeho vedrem, ale nikdy by ho nenapadlo, že Thor je něčeho takového schopen. Samozřejmě to nemusel být přímo on, každý z taverny by udělal, co mu na očích uviděl. Taky to nemuselo mít zamýšlený účinek. Mohla to být obyčejná droga, která by každou alfu nebo betu udělala povolnější, ale pro omegu by byla moc silná a projevilo by se to horkem nebo minimálně silnější vůní. „Půjdeme," zašklebil se jiný a hrnul se k němu. Mohl se zkusit bránit, ale k čemu by to bylo, jen by mu to přineslo další problémy. Zůstal stát tam kde byl a s nechutí čekal až mu nasadí černý obojek a přivážou vodítko. Jako zvíře. Byl pro ně v tuto chvíli sotva víc než pes, který loví zajíce v lese, a i ten měl možná větší úctu. Slzy se mu začali hrnout do očí, když se mu pevná váha usadila kolem krku a měl co dělat, aby je neprolil, když zatáhli za kožené vodítko. Bylo to tu, konečně si pro něj přišli.