DANGER CONNECTIONS

Konec

        Byl to den jako každý jiný. Sobota, 12 hodin dopoledne, moje kocovina se začínala pomalu dostavovat, doma nikdo nebyl jako každý víkend. Rodiče rádi o víkendech jezdili na chatu, kterou jsme měli postavenou na okraji našeho města Dallas. Říkají, že nejradši mají, když nemusí být na jednom místě moc dlouho. Bohužel pro ně jsem byla nehoda, která neměla vůbec nastat, jak říká vtipálek tatínek a díky tomu se usídlili.

        Sedla jsem si pomalu na postel, abych zjistila, jak na tom moje hlava a tělo je. Kupodivu lépe, než bych si po včerejšku zasloužila. Na některé šílené věci si vzpomínám. Ta soutěž, která holka bude líbat více holek, ping pong beer...arghhh bože, asi mi praskne hlava! Přešla jsem k oknu, roztáhla žaluzie, otevřela okno a to samé udělala s tím druhým. Vykoukla jsem z okna a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu. Otočila jsem se a to byla největší chyba v mém životě. Přímo za mnou stálo zrcadlo a já se zahlédla. ,,PANEBOŽE, co to mám s vlasy? A ten make-up? Tak Rachel, jdeš do sprchy!"

        Po nejdelší sprše v mém životě jsem konečně vylezla, vysušila vlasy, oblékla si kraťase, které jsou až do pasu a k tomu šedé tílko, které jsem si zastrčila dovnitř. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu, vzala trochu make-upu a přikrásnila se. Sešla jsem dolů po schodech do kuchyně, kde na mě čekal jako vždy vzkaz. Přečetla jsem si ho a stálo v něm, že jídlo mám nakoupené a peníze mám v plechovce na krbu, jako vždy. Otevřela jsem ledničku, vzala si mléko, vajíčka, borůvky, jahody, ze skříně jsem vytáhla mouku, javorový sirup a udělala jsem si lívance. Bože, miluju se za to, že umím vařit a ještě víc miluju to, že máme tu nejlepší kuchyň, v které se vaří a peče jedna radost!

        Je něco kolem 6té odpoledne a já nervózně sedím u telefonu a pořád ho kontroluji. Nedokážu se ani soustředit na školní věci, které jsem si vytáhla a byla přesvědčena o tom, že je udělám. Máma s tátou mi vždy volají v půl 4, aby se ujistili, že jsem v pořádku a že mi nic není, ale dneska nic. Ani smska, ani telefon od jednoho z nich. To se jim opravdu nepodobalo, ale abych na to tolik nemyslela, tak jsem napsala mojí nejlepší kamarádce Paulienne.

Rachel: Co takhle za dvacet minut u nás? Film, XboX, alkohol? Napiš pár klukům a sejdeme se u nás. xoxo
Paulienne: Oh! To zní velmi lákavě! Vezmu Finna, ten vezme nějaké kámoše. xoxo

        Aspoň, že na ni je spoleh. Je to moje nejlepší kamarádka už od té doby, co jsme byly v plenkách. Vždy jsme si rozumněly.

        Po chvíli se rozrazily dveře ,,Kde je ta moje holka?!" Skočila jsem na ni a povalila ji na zem. "Holka, holka, klídek trochu! Ty víš, že tě taky miluju, ale málem jsi rozbila tu vodku, co držím v ruce" smála se Paulienne. Moc dobře vím, že se chtěla mračit a dělat rozzuřenou, ale nikdy jí to nevýjde. ,,Ahoj Finne" zakřičela jsem a padla mu kolem krku. ,,Ale no tak Rachel, děláš jako bychom se neviděli roky a přitom jsme si včera vypíjeli držky všichni společně" usmíval se Finn. ,,Já vím, já vím lidi, ale když já vás tak miluju!" usmívala jsem se od ucha k uchu. ,,Hele, Rachel, vzal jsem s sebou Michaela, pamatuješ si ho?" ozval se Finn. ,,Jasně, že pamatuju. Ahoj Michaeli, buď tady jako doma, jsem ráda, že si přišel" podala jsem mu ruku a on ji vřele stiskl. ,,Děkuji, máte to tady fakt pěkné"

        Byli jsme zapálení do her, že jsem ani neslyšela, jak zvonil mobil. O půl 11 večer jsem se podívala na zmeškané hovory. SAKRA! Mamka bude celá bez sebe! Ale počkat, volalo mi i nějaké neznámé číslo, kdo to jen mohl být?

,,Haló? Kdo je tam?"
,,Slečno Mitchová? Tady nemocnice Saint Joseph. Máme pro vás velice špatnou zprávu. Jste dcera Petera a Jane Mitchových?"ALE TO NE! To snad nemůže být pravda! Co se jen stalo? "Á-á-áno, jsem jejich dcera. Prosím Vás, co se stalo? Jsou mí rodiče v pořádku? Může za němi dojet? Můžu je vidět?"
"Na jedné křižovatce kousek odtud byla velká nehoda. Tuto nehodu zavinil nějaký mladík, podle všeho. Nicméně vaši rodiče byli v autě, do kterého narazila auta jak zepředu, tak zezadu. Jejich auto bylo úplně sešrotované. Je nám líto, ale jsou mrtví. Můžete přijít prosím na identifikaci těl?"
NE! NE! NE! Je to jen sen! Držela jsem mobil v ruce, s očima plných slz jsem se otočila na Pauliene. Bylo to jako ve zpoleném filmu. Vše kolem mě se zdálo tak nereálné. Sesunula jsem se k zemi, začala neskutečně křičet a brečet. Z mobilu jsem jen slyšela, jak mě pořád někdo volá, ale nebyla jsem schopná odpovědět. Mí rodiče jsou KURVA mrtvý.