DANGER CONNECTIONS

1. část

O 3 měsíce později - po autonehodě.

Sedím na gauči, v ruce flašku plnou whiskey a upíjím. Je silvestr, jsem na nějaké house party, kde neznám skoro nikoho, ale je mi to úplně jedno. Všichni se skvěle baví, tančí, líbají se, smějí se, jen já to nedokážu. Dívám se na všechny kolem sebe, závidím jim tu jejich syrovou energii, která z nich vyzařuje. Najednou začínají všichni odpočítávat "10, 9, 8, 7, 6, 5,.." pozvedávám svou flašku do vzduchu, ušklíbnu se a pronáším potichu "tak tedy na ten nový a lepší rok", pak mi ale povadá můj zvednutý koutek a při vykřiknutí všech zase vyslovuji "moc mi chybíte".

Něčí ruce se mi začínají utahovat kolem pasu a já se lekám a otáčím. Sedí tam kluk, s kterým jsem před týdnem spala a za nic na světě si nemůžu vzpomenout na to jeho zkurvené jméno. "Ahoj kočičko. Proč tady sedíš tak sama?" vyzvídá a přitom mi líně přejíždí nosem přes čelist. Už vím, proč si nepamatuju jeho jméno a ani nechci. Zvedá se mi z něj žaludek. Spala jsem s ním jen kvůli tomu, že jsem nevěděla, co dělám, protože kdybych to věděla, rozhodně si s ním nic nezačnu. "Můžeš ze mě sundat ty svoje špivané pracky?" vykřiknu a tlačím ho pryč zapřená o jeho hruď. "Ale no tak kotě, minule se ti to líbilo, proč se tak upejpáš?" zase se přibližuje, ale já tentokrát vstávám rychle z gauče a utíkám pryč.

Už tady nemůžu být, nevydržím to. Vybíhám z domu, ale přitom zakopávám o práh a padám na zem. "Kurva! Au!" zabrblám si pod nosem. Pomalu se zvedám do sedu a vidím, že mám sedřené kolena. "No, to je teda krása.." začínám popotahovat, krčím kolena k sobě, objímám si je rukami a už vím, co bude následovat. Slzy se mi začínají hromadit v očích. Je toho na mě moc, už to nemůžu vydržet. Tohle byl spouštěč všeho a já to pouštím ven.

A tak tam sedím, brečím u domu, který ani nevím komu patří, v cizím městě, kde nikoho neznám a přemýšlím, proč se tohle muselo stát zrovna mě. Jsem úplně na mol, chce se mi spát, ale vím, že se ještě musím dostat domů, ikdyž jsem slíbila Claire, že budu spát u ní a to se mi zrovna v tomhle stavu nechce. Takže teď mám následující úkoly: jít k zastávce na metro, nasednout, dopravit se na druhou stranu města a dojít k domu tety.

Zvedám se a pomalu odcházím směrem k zastávce. Je mi 18 let a já nevím, co dál se svým životem. Loudám se, je mi zima, ale to teď neřeším. Pořád brečím a skoro přes ty slzy nevidím na cestu. Docházím na zastávku, stírám si slzy, sedám si na lavičku a čekám na metro. Registruji nějaký pohyb a tak se otáčím, když zahlédnu kluka s černou mikinou a kapucí přes hlavu. Podívám se na něj a chvilku mu zkoumám obličej. Má tak plné rty, vidím pár blonďatých vlasů spadených do obličeje a jeho malý nos. Měřím si ho pohledem, protože mi na něm něco nesedí. Je nervózní, protože přešlapuje a pořád se otáčí za sebe. Víc času ale nemám, jelikož přijíždí metro a tak se zvedám z lavičky a nastupuji dovnitř.

Celou cestu se mnou jede ten divný kluk. Konečně moje zastávka a já se modlím, aby nevystupoval se mnou. Samozřejmě mě Bůh nevyslyšel, jako milionkrát předtím. Vystupuje zároveň se mnou a když se zavírají dveře od metra, už to nevydržím, otočím se a křiknu na něj "Hej! Ty mě jako sleduješ?".
On se na mě podívá, nakloní hlavu na jednu stranu, zkřiví rty a vyslovuje "Náhoda ti nic neříká? Bydlím kousek odtud, jen kdyby tě to zajímalo a pokud vím, metro je veřejná doprava a každý člověk s ním může jezdit" přitom sklopí zase hlavu, obchází mě a odchází ven ze zastávky. Sakra Rachel! Ty jsi teda ale pěkná kráva! Né všichni jsou slídilové nebo úchylové a né všichni tě hned musí pronásledovat.

"Hej! Hej ty! Počkej na mě!" křičím. On se otáčí, zastavuje se, ale nepromlouvá. "Omlouvám se ti, jsem trochu paranoidní, jsem tu nová a tak mám z tak velkého města strach." přiznávám se mu. Jen na mě kývne a dává se do pochodu. "Kde vlastně bydlíš?" ptám se. "5. Avanue, kousek za rohem"
"Já tam bydlím taky, mohla bych jít s tebou?" on jen neurčitě pohne rameny a tak se tedy vydávám s ním.

"Hele, jak se jmenuješ vlastně?" vyzvídám. "Proč to chceš vědět, když vidím, že ve tvém stavu si ho vůbec pamatovat ani nebudeš?" opáčí mi. "Člověk nikdy neví, třeba si ho budu pamatovat" usměju se. "Tak dobře teda, jsem Bratt, ahoj" říká mi. "Tak ahoj tedy, já jsem Rachel" snažím se o pěknou poklonu bohužel moje neposlušné nohy v mém stavu mi to teď nedovolí a tak zakopávám o jednu a padám. Zase. Už jsem tak frustrovaná, všechno mě štve, že prostě zase začínám brečet. "Jsi v pořádku?" kleká si Bratt a dívá se mi na moje kolena. "No ty si teda šikula, to ti povím" zazubí se. Jenže já nejsem schopná ani toho sebemenšího úsměvu a rozbrečím se ještě víc.

Slzy tečou dál a nedá se to zastavit. "Nejsem v pořádku! A už ani nebudu!" křičím na něj a zvedám se ze země a zase se dávám do chůze. "Už nikdy nebudu v pořádku..Moje srdce puklo, Bratte. Nejsem místní, bydlím tady necelé 3 měsíce a jsem ztracená. Před tímhle vším jsem měla všechno! Všechno kurva! A během jedné hodiny se to otočilo a neměla jsem nic!" Bratt mě podpíral, nemluvil, zatímco jsem se snažila jít, ikdyž to šlo blbě, protože jsem si nejspíš udělala i něco s kotníkem. "Měla jsem úžasné rodiče, kteří mě podrželi kdykoliv jsem potřebovala, udělali pro mě první poslední, měla jsem nadějnou budoucnost, měla jsem být baletka, dokonce jsem dostala stipendium na taneční univerzitu v Californii a teď nemám nic. Vůbec nic. Rodiče mi umřeli, já se z toho zhroutila, přestěhovala se sem k tetě, kde nikoho neznám, začala jsem chodit k psychologovi, zapřísáhla se, že tohle bude nový začátek, ale nejde to! Nejde zapomenout na někoho, kdo ti dal život, kdo ti pomáhal s těžkými rozhodnutími a kdo tě provázel tvým životem od narození. " vzlykám a protože nevidím na cestu, zastavuju a objímám Bratta.

Nedokážu zastavit ten pláč. Bratt mě hladí po vlasech, ale pořád nic neříká. Začínám se cítit v bezpečí a tak ten pláč trochu povoluje. Začínám usínat a on mi říká "Tak pojď, dostaneme Tě domů, jaké máte číslo domu?" pokojně se ptá. "2770" odpovídám mrmláním. Najednou mě zvedá do náruče, já mu dávám ruce kolem krku a usínám.

Odpoledne - na druhý den

Probouzím se s nehoráznou kocovinou. Doprdele, to byl ale večer zase. Počkat! Ležím na gauči v obýváku, v tetiném baráku. Nepamatuji si, co jsem dělala nebo jak jsem se dostala domů. Měla jsem přeci přespat u Claire, no ježiši to bude ale zmeškaných hovorů a SMSek. Protahuju a zjišťuju, co všechno mě bolí. Registruju kolena. Ach, co to kurva?! Mám je celé od krve. Zakroutím nad sebou hlavou, zvedám se z pohovky a zjišťuju, že mě bolí kotník. No Rachel, ty ses teda včera zase ukázala. Odebírám se do svého pokoje a přemýšlím nad tím, jak jsem se jen dostala domů.