Prolog

20 6 0
                                    

Kara sedí na lavičce a čte si. Momentálně čte nějakou básničku, kterou obkoukala od divného malého dítěte na hřišti. Žádné vlastní knížky totiž nemá. A do knihovny také nemůže, matka by ji nepustila. Popravdě je ráda, že vůbec může sama chodit do školy. Otec ji s matkou opustil, když Kara byla ještě batole. Od té doby ji matka začala nenávidět. Už jako malá snášela bití, řvaní a neustálé násilí. Jako malá to nechápala, ale postupem času si všimla, že to není nejnormálnější. A čím víc to chápala, tím více to bylo horší.

Kaře je 13, takže chodí do školy. Tu nenávidí stejně jako její matku. Když Kara byla menší a chodila do první třídy, bylo to celkem fajn. Jenomže postupem času ji začali učitelé a spolužáci nenávidět. Nejdříve ji „jenom" nadávali, ale potom ji začali i bít, dělat všechny možné naschvály a pomlouvat. Například ji házeli svačinu do koše, mlátili ji a hlavně naváděli ostatní lidi, aby Karu nesnášeli. Zažívala skoro to stejné doma co ve škole. Momentálně si našla alespoň něco, co jí baví – knížky. Moc jí to baví. Dokázala by číst celý den. Její matka by jí sice nepovolila koupit, či dát knížku, ale z narozeninové oslavy matky Kara ví, že se nějaké knížky nachází na půdě. A tak se rozhodla, že si je vezme. 

Elementy (Pozastaveno)Kde žijí příběhy. Začni objevovat