Elementy (Pozastaveno)

Hádka

Tak si představuji dopis ↑ ↑

Poslední dobou se nic moc nedělo. Kara pořád chodila do školy, matka ji pořád nenáviděla. Jediné, co se změnilo byl její volný čas. Kara pořád jen četla a četla. Dokonce všechny knížky měla už přečtené nejméně třikrát. Její nejoblíbenější pasáže znala zpaměti. Co ji ale pořád vrtalo hlavou byl magický dopis. Kara pořád přemýšlela, jestli je dopis opravdu skutečný. Chvilku si myslela že je jen napsaný pro čtenáře, jako doplněk ke knížce, ale potom ji tahle teorie přišla divná. Nakonec si začala myslet, že je opravdu skutečně magický. Že opravdu existuje Pantallerie a že i ona by se tam možná někdy mohla dostat. Sice nevěděla jak, jestli ji někdo přijde říct ve škole, nebo jestli ji tam s trochou štěstí přihlásí matka, nebo jestli ji, jak v pohádkách, přinese dopis poštovní holub, ale i přes tohle všechno cítila, že se do Pantallerie jednou možná dostane.

Už byl půl roku po tom, co Kara ukradla knížky. Poslední dobou přemýšlí, že by se vydala na půdu znovu. Vždyť přece má všechny knížky několikrát přečtené a taky ji pořád v hlavě vrtal dopis. Proto když viděla, že by ji příští týden v pátek měla odpadnout poslední hodina, strašně se zaradovala. Jelikož už jednou knížky ukradla, nebude ztrácet čas hledáním klíče, ale bude se moci porozhlédnout více na půdě. Už teď když na to jen pomyslela, naskočila ji husí kůže. Měla by se ale vrátit do reality, protože byla ve škole, a právě ji paní učitelka z matematiky volala k tabuli.

Tak, a je pátek. Zase se půjde podívat na půdu. Sice věděla, že má dostatek času, ale i tak utíkala domů. Chtěla mít co nejvíce času a zkusit se porozhlédnout po celé půdě. Když přišla domů, rychle odhodila knížky a učebnice na stůl a spěchala do ložnice. Podívala se pod matraci a klíč tam pořád ležel přesně tak jak ho tam Kara minule položila. Vzala ho a utíkala na půdu. Klíč pasoval, a tak Kara podruhé otočila klíčem a podívala se znovu na půdu. Zašla zase doprava, protože ji nejvíce zajímal dopis. Minule totiž neměla možnost si ho pořádně prohlédnout. Zašla na konec a popadla ten samý dopis. Znovu ho otevřela a pak už jenom četla. Přečetla si ho minimálně desetkrát, protože věděla, že tady nemá možnost dlouho přemýšlet, tak aby se ji uložil do paměti. Potom se porozhlédla kolem. Přece tady musí být něco jiného než jen dopis. Třeba nějaká magická věc, která na ni bude působit stejně jak dopis. Prošmátrala celou půdu, znovu viděla všechny ty kostýmy a serepetičky, ale na nic nenarazila. Maximálně tak našla staré šaty, které se ji alespoň trochu líbily. Byla z toho trochu zklamaná, ale nebylo času na zbyt. Kara se tedy rozhodla podívat po nějakých dalších knížkách. Našla další, a tak se rozhodla si je vzít. Když spěchala ke dveřím, zaslechla prásknutí dveří. Ó ne. Matka je doma. Asi prošmátráním půdy strávila více času, než si myslela. Je pravda, že se jen nedívala po magických věcech, ale vyzkoušela si i nějaké ty šaty, a serepetičky si taky opravdu dlouho prohlížela. Kara věděla, že hádce a bití už se nevyhne. Ale věděla, jak může hádku zastavit, nebo naopak zhoršit. Pro jiné by to byl risk, ale Kara to v tu dobu vnímala jinak. Bylo to její eso v rukávu. Jak nejrychleji mohla se vydala na konec půdy a popadla dopis. Schovala si ho mezi knížky a zkusila co nejrychleji opustit půdu. Jenomže jak přiběhla ke dveřím, bylo pozdě. Matka byla rozzuřená, opírala se o rám dveří a měla založené ruce v pasu.

„A kampak si to naše krysa vyrazila?" Zeptala se mě matka. Už od malička mně říká krysa, protože mi nechce říkat Karo, kvůli tomu že je to až moc hezké. A tak si vymyslela toto.

„J–J–Já jsem"

„No, to by mě velice zajímalo! A co si tam dělala!" mezitím se podívala na knížky v mé ruce a došlo jí to. „Tak dámička si chce číst a nestačí ji, že má doma dělat spoustu úkolů?! Víš co Karo? já ti něco řeknu." a začala se přibližovat. Já jsem naopak začala couvat, ale za mnou byl pytel s oblečením, a tak jsem spadla. Knížky se rozletěly všude kolem, ale dopis jsem stihla chytit a rychle jsem si ho přitáhla k sobě. Matka se nad mou nemotorností ušklíbla a začala se přibližovat ještě rychleji. Pak se ke mně sklonila a její oči se zabodly do mých.

Najednou zašeptala: „Jestli potřebuješ číst knížky, aby ti zodpověděly otázky ve tvé záludné hlavě, a jiným věcem, tak tě můžu rovnou ujistit, že k tomu knížky neslouží. Na otázky by ses měla zeptat rodičů ne? Tak se kurňa zeptej když máš! Mně se přece můžeš zeptat na všechno Karo."

Věděla jsem, že jen chce, abych se uklidnila, protože si myslí, že tak nade mnou získá kontrolu. Už jsem ji prokoukla, a tak jsem místo toho vytáhla své eso.

„Dobře. Měla bych jednu malou otázečku."

„Ano, poslouchám."

„Eee, možná dvě jak nad tím teďka přemýšlím." Zněla jsem sebevědomě, protože jsem si myslela že moje eso bude perfektní.

„Karo vyklop to a nepokoušej mě."

„Dobře. Na co podle tebe slouží knížky?"

„Na to abys odmaturovala. Knížky jsou zastaralé a stejně je k ničemu jinému nepotřebuješ. Místo toho můžeš čučet na telku a jak jsem říkala, otázky ti můžu zodpovědět já. No a teďka ven i s tou druhou otázkou."

„Říkala si, že se tě můžu zeptat na všechno? Tak co je potom tohle?" A ve dvou prstech jsem vytáhla dopis. Pak ho pomalu otevřela a strčila ho matce před nos. Ona začala číst a pochvíli úplně zkoprněla. Měla jsem pocit, že ji upadla kapička slzy na triko, ale do obličeje jsem ji neviděla. A tak jsem odtáhla dopis a uviděla plačící matku. Proto jsem se ji opatrně zeptala:

„Matko? Ten dopis je pravdivý že? Já-kdy si mi to hodlala říct? Nikdy že! Tak mám pouze poslední otázku. Mohla bych teďka studovat v Pantallerii?" Matka nic neodpovídala, jen si otřela slzy. „To jsem si myslela." Dodala jsem a konečně si stoupla.

„Měla si předky v Pantallerii, to je pravda. Mohla by si tam už rok studovat, ale má to jeden háček. Musela bych mít potvrzení tvého otce, a s ním opravdu komunikovat nechci. Tak si z toho nic moc nedělej. Jo a ty knížky si můžeš vzít." A odešla z pokoje. Já jsem tam jen stála a koukala. Co se to právě stalo? Matka mi nevynadala. Mohla bych studovat v Pantallerii. Potřebovala bych potvrzení otce.

Rozhodla jsem se, že celé odpoledne strávím přemýšlením. Zavřela jsem se do pokoje a lehla si do postele. Neměla jsem hlad, takže jsem ani nechtěla večeři. Nakonec jsem ze všeho byla tak strašně unavená, že jsem usnula večer docela brzo a probudila se až ráno.