Elementy (Pozastaveno)

Půda

Kara se vrací ze školy. Celou cestu je napjatá jak špalek. Dneska to udělá. Po 10 letech udělá něco za zády matky. Bojí se, ale zároveň se velmi těší. Po dlouhé době, opravdu po strašně dlouhé době, se bude mít alespoň trochu dobře.

Její matka ještě není doma z práce a myslí si, že je Kara normálně ve škole. Kara ale končila o hodinu dříve. A tak se rozhodla, že se na půdu vydá teď. Nejdříve potřebovala najít klíč od půdy. Ten má matka prý schovaný v její ložnici. Vplížila se do matčiny ložnice a začala hledat. Prohledala asi každý šuplíček, poličku, skříňku, dívala se dokonce i pod postel, ale žádný klíč nenašla. Už byla strašně zoufalá, protože pokud nenajde klíč teď, tak už nestihne jít na půdu. Přemýšlela, kde by klíč mohl být. A pak jí to došlo! Určitě musel být pod matrací. Když byla Kara malá, jedla v noci různé cukrovinky. Aby ji u toho matka nespatřila, vždycky je schovala pod matraci. Když to její matka zjistila, nebyla na ni moc naštvaná, ale byla ohromena. Sice to nedávala znát, takže by si to normální člověk nemyslel, ale Kara to poznala.

Kara se tedy podívala pod matraci. Trefa. Našla klíč a spěchala na půdu, protože měla o polovinu méně času, než si myslela že mít bude. Kara dala klíč do zámku. Pasoval tam. Otočila klíčem a otevřela dveře od půdy. První polovinu práce má za sebou. Teď přichází ta druhá – těžší věc. Najít nějaké knihy.

Kara vešla dovnitř, zavřela za sebou dveře a rozsvítila. Bylo zde tolik harampádí, že se tady pomalu chodit nemohlo. Nalevo viděla nějaké černé pytle, nejspíš se starým oblečením. Rozhodla se teda jít doprava, kde byli ostatní věci. Viděla různě starý nábytek, nějaké karnevalové kostýmy, šperky, různé památné věcičky, co se asi nevešly na výstavku, diplomy, medaile a vše možné. Šla dlouho dozadu, prohledala každý kout, ale zatím knížky nenašla. Až byla úplně vzadu, uviděla pár knížek. Byli to takové ty klasické knížky, například Pýcha a předsudek, Babička, Labyrint světa a ráj srdce, a tak dále. Kara i za tohle byla strašně vděčná. Potom uviděla vedle knížek nějaký zvláštní dopis. Ne že by jí knížky nezajímali, ale i tak se musela podívat. Zvedla ho, oprášila a rovnou se podívala dovnitř. Když se podívala, co se zde píše, překvapilo jí to. V dopise totiž stálo:

„Drahý Williame Adamsi

Srdečně jste byl přijat do školy magie v Pantallerii. 

Doufáme, že se vám zde bude líbit.

Všechny školní potřeby dostanete až ve škole, takže vás prosím, ať si nic specializovaného sami nekupujete. Zatím jsme vám zaslali kompas, který by vám měl umožnit se zeptat na jakoukoliv otázku. Ostatní potřebné věci se dozvíte až na slavnosti 1.září. Pokuste se být na slavnosti v čas.

Pokud byste chtěli ohlásit nějaké změny, udělejte tak do 18.8. Potom už budete automaticky přijati."

Kara stála jako přikovaná k zemi a chvilku i zapomněla dýchat a mrkat. Vždycky si myslela že magie je jen v knížkách. Samozřejmě tušila, že tohle nejspíše nebude pravda. Ale i tak, působilo to na ni takovým zvláštním dojmem, jako kdyby magii z toho dopisu cítila. I dopis tak vypadal.

Kara si uvědomila, že ztratila spoustu času. A tak rychle popadla knížky, vyběhla z půdy, zamkla, schovala knížky a klíč vrátila na původní místo. Jakmile zavřela dveře od ložnice, do bytu vstoupila matka. „Ještě chvíli a asi bych měla fakt velikej průšvih" pomyslela si.