Píseň šepotu

2.

    Město Latrouby je vyhledávané turisty nejen kvůli červeným kočkám, kterých je dnes více než obyvatel, ale také kvůli strašidelné kostelní věži, která je nejvyšší v celém království Kolka, to leží jižně od Buinnaralského království. Ve věži strašilo. Den, co den, vždy okolo sedmé hodiny, šly slyšet děsivé pazvuky, křik a rámus. Odvážlivci jsem jezdili z dalekých končin ukázat, že to oni vylezou až nahoru. Nikdo to nikdy nedokázal. Ti odvážnější vystoupali až na poslední schod, a když už drželi kliku od dveří, které vedly do zvonice, nedokázali otevřít. A ti nejodvážnější, co otevřeli dveře, s kamenným výrazem vyběhli na náměstí a týden nemluvili. Pořád si vyplachovali oči a někteří citlivější plakali každou noc.
    Některé zvuky, jež se linuly z věže, se dají snadno vysvětlit. V Latrouby žilo celkem pět kouzelníků, teda šest. Ten šestý, Herbert, prohrál s jedním kouzelníkem duel. Každé prohry končí smrtí, Herbert měl ještě horší osud, proměnil se v obrovskou ropuchu. Kouzelníkům přišlo zábavné ho nechat naživu. Posměch ho ale čekal na každém skoku. A tak se raději ukrýval. Lidé si mysleli, že utekl z města, ale nešťastný kouzelník se odstěhoval do věže. Nebyl to tak strašný život, díky pazvukům, které vydával, měl klid. Zrovna teď si spokojeně poskakoval po zvonici. Oknem sem vletěla velká masařka. Herbertovi instinkty ropuchy zpozornily. Bedlivě pozoroval masařku dokud neusedla. Pomalu se přiblížil. Chystal se k výskoku, měřil vzdálenost, napínal svaly na zadních nohou a vymrštil se. Jedním mohutným skokem chytil mouchu a přistál na ovládacím pultu. Země se otřásla.

❃❃❃

    Po trzích se odebraly domů. U Velkého balvanu na skupinku čarodějek s princeznou čekal jezdec na koni. Čím byly blíž, jezdec získával tvary statné jezdkyně sedící na mohutném grošákovi. Žena, ožehlá sluncem s blond vlasy, sesedla z koně. Její kožené kalhoty zavrzaly. "Tak jsem tady" prohlásila. "Skvěle" řekla Tanith, "už to mám pro tebe připravené" a společně odešly k Tanith. Princezna zůstala s čarodějkami. Ty obstaraly koně a poté společně zamířily k Mauře.

    Tanith postavila vodu na čaj. Pokynula přítelkyni, aby se usadila. Ta těžce dopadla na židli. Nebyla tu poprvé, i přesto jí oči zářily úžasem. Malá kuchyňka byla osvětlena pouze třemi svíčkami a spoustou malých světýlek, které se pohupovaly ve vzduchu. Místností se linula sladká vůně květin. Tanith dala na stůl konvici s čajem a hrnečky. Mezitím, co si Ríonah nalévala čaje, Tanith doběhla pro malou truhličku. "Tvá objednávka" přisedla si čarodějka a ucucla čaje. Takřka okamžitě se na jejím klíně objevila černá kočka. Ríonah otevřela truhlu. V ní bylo šest lahviček podivných tekutin. Každá označená lahvička štítkem lehce zazářila, když po korcích přejela rukou. "Nádhera..." vydechla Ríonah, nedokázala odtrhnout oči. Tolik možností v jedné truhličce. "Dobrá, svou půlku jsem zaplatila. Zítra ráno vyrazíme?" Zeptala se Tanith a pohladila chlupatou kouli. Kočka spokojeně zapředla. "Rozhodně. Ale budeme muset změnit trasu. Dnes dopoledne bylo několik zemětřesení. Kolem Levhartích hor neprojdeme, cesty jsou kompletně zavalené." Ríonah dala nohu přes nohu. "Zemětřesení? To je divný. Změny tedy nesnáším, ale co se dá dělat. Kudy tedy půjdeme?"

    Tanith s Ríonah vstaly časně zrána. Bylo ještě šero, les spal. Osedlaly koně, do brašen nacpaly co nejvíce jídla, a vyrazily. Po půl hodině cesty Ríonah prudce zastavila koně. "Stůj!" sykla na čarodějku. Zaposlouchaly se do šepotu lesa. Z dálky k nim dolehl dupot, někdo k nim běžel. Tanith ztuhla a pevně sevřela otěže. Ríonah se naopak napřímila a povytáhla meč z pochvy. Houštím se prodrala Laeretia. Obě dámy v sedle se uvolnily. Udýchaná princezna se opřela o strom. Sotva popadla dech. "Já - eh..." funěla. Sklouzla do dřepu a dosedal na mech. Pozvedla ruku na znamení "chviličku vydržte". Obě ji pobaveně sledovaly. Ríonah sesedla z koně a podala princezně čutoru s vodou "na te, Výsosti". Ta ji vřele přijala a celý obsah vypila. "Tohle bylo na půl dne, milosti" rozhodila Tanith ruce. "Co tu vůbec chcete?" neskrývala své rozčilení. "Promiňte... já - nevěděla jsem" vstala, vrátila Ríonah láhev a uhladila si šaty. "Chtěla jsem jen, abyste mě doprovodily zpátky na hrad." Vzdychly, ale co měly dělat, když je o to žádala královská dcera.
    Kvůli princezně se odebraly na křižovatce doprava. Byla to nejrychlejší cesta k hradu. Když tu najednou se země začala chvět. Koně se začaly plašit a prudce vykopávaly do stran. Strom před nimi se nebezpečně kymácel. "Zpátky" zařvala Ríonah, Tanith už dávno couvala s vraníkem. Otřesy vyvracely kořeny jehličnanů po celém lese, na mnoha místech padaly stromy a jako domino porážely další. Kořeny vysokou borovici ji již dál neudržely a celá se zřítila přesně do těch míst, kde před malou chvílí stála Ríonah. "Kurv-" ovládla se, usmála se na Laeretiu, která seděla za ní. Měla vytřeštěné oči a dívala se na cestu, polkla.

❃❃❃

    Mezi královstvím Buinnaralském a královstvím Kolka se rozkládají Pláně Losů. Losi už tu dávno nežijí. Byli hlavní součástí stravy obyvatel okolních vesnic. Velké množství tohoto sudokopytníka přivedla lidi na nápad, že se nebudou živit ničím jiným, jen losy. Kvůli neustálému lovu se losi ze strachu přestali množit a tak početná stáda chudla a chudla. Když byl zabit poslední kus, začali se lidé modlit, aby stáda navrátila. Díky tomu vzniklo nové náboženství a losi jsou od té doby posvátní. Ale kdo ví, kdyby se vrátili, jestli by opět nezavítali na lidský jídelníček.
    U jezera se na kameni slunila ještěrka. Sluneční paprsky začaly slábnout, nebe zešedlo a od severu se hnaly těžké mraky. Obepnuly oblohu a vrhly se na poslední proužek světla, úplně jej zadusily. Mračna ještě více zčernala, nebe prohnal první blesk. Hrom zahnal zbylá zvířata, která už dál neváhala a dala se na útěk. Nad Pláněmi Losů začal divoký koncert. Blesky neúprosně bičovaly dál oblohu. Silný blesk rozzářil nebe až se protrhlo. Velká škvíra zářila jako právě zapálená svíce uprostřed tmavé místnosti.