Usměvavý chlapec

Tati?

„Tati?" Hleděl na mě už tak vyděšenýma očkama.
„Nedívej se na mě tak, kolikrát ti to budu říkat.." zavrčel jsem a hodil na chlapce nemilosrdný pohled. Po chvíli změkl.
„Bude ti líp někde jinde." řekl jsem poměrně tiše a už jsem slyšel první vzlyky. Byl jsem na to zvyklý, takže to se mnou nic nedělalo. I on už byl zvyklý na to, že je mi to fuk. Vlastně si to jen myslel, drásalo mi to srdce na kusy, ale neměl jsem sílu, bylo pozdě.

Věděl velmi dobře, co ho čeká. Že ho odvedou k někomu cizímu. Jednoho dne mu určitě dojde, že jeho otec byl jen blázen a budiž k ničemu. Prostě jen chlap, co snil, že zestárne se svou láskou a když o ni přišel příšerně selhal.

Ovšem selhal jsem jen v sobě. O chlapce jsem se dále staral, pokud se to tak dá nazvat. U většiny těchto případů se vyskytne i násilí. U nás ne, velmi jsem svého syna miloval. Ve svém ranném věku byl velmi chytrý, chápal velmi dobře, co se děje a nelámal nade mnou hůl. Já ale musel, v tomhle nemohl dospívat.

Měl šanci na perfektní život.

Jak uběhl den si ani nepamatuji. Byli to celé hodiny, ale pro mě se čas dávno zastavil. Na mém gauči, flekatém od vylitého pití, zaplaven v zelené barvě, která dřív byla zářivě čistá. Tam se odehrávalo veškeré dění mého mizerného žití, které jsem ani nebyl schopný vnímat.

Výsledky samozřejmě přišli a jak jsem už očekával, odpověď byla jasná. Mám čas do konce měsíce být naposledy se svým synem. Vážně jsem si i chvíli myslel, že mě to zabolelo. Jak ironické. Pocit, že odsud může utéct a začít normální dětský život byl silnější.

Jak naivní jsem tehdy byl.