Růže a krev - DOKONČENO

Prolog

Lesem se ozývalo praskání větviček, jak si nohy obuté do kožených střevíčků hledaly cestu jehličím. Bledá hubená dívka s vlnitými zlatými vlasy doufala, že narazí na nějaké jedlé houby, i když tušila, že hledá marně. Matka jí ale nadávala, že doma akorát překáží a měla by taky obstarat něco k snědku. Dlouhotrvající sucho se nepodepsalo jenom na jejich polích, ale i na zbytku krajiny. Bylo téměř s podivem, že vrcholky stromů se ještě pořád zelenaly.

Stromy měly kořeny hluboko, ale i tak mezi korunami začala zelená pomalu slábnout. Dívka věděla, že se lesem trmácí zbytečně. Věděla to. Ale i tak, kdyby alespoň borůvku či brusinku! Bloudila očima po zemi hledajíc záblesk zelené, ale viděla jenom seschlý mech. I když! Tu se jí zdálo, že je mech trošičku zelenější a tu zase vyrůstalo z hlíny pár stébel trávy!

Vydala se tím směrem doufajíc, že narazí na studánku či malý lesní potůček, když si všimla hustého houští, kterým vedla úzká pěšinka. Nikdy dřív si takového houští nevšimla, ovšem listy na něm byly zelené a mech na zemi měkoučký. Opatrně vstoupila mezi keře a pokračovala chodníčkem dál. Měla pocit, jako by se ochladilo. Vlasy na zátylku se jí zježily, když se okolo ní prohnal závan studeného větru. Zarazila se, ale jako kdyby ji cosi táhlo dál se přeci jenom po chvíli rozhodla pokračovat.

Zanedlouho se pěšinka rozšířila, aby mezi keři spatřila jakýsi palouček. Na mechové peřině se líně povalovaly obláčky mlhy, něco v té době naprosto nevídaného, a kupily se ve středu palouku. Dívka se opět zachvěla. Na rukou i nohou jí vyskočila husí kůže, zatímco váhavými kroky poustoupila k mlze. Tu se ozvalo zakrákání a ona vyplašeně pohlédla vzhůru. Na jednom z keřů seděl havran a chytrýma očima si ji bedlivě prohlížel.

Zavrtěla hlavou a rozhodla se nechat havrana havranem. Udělala dalších pár kroků, tentokrát již rozhodněji, a ponořila se do mlhy. Jakmile ale došla do středu palouku, mlha zmizela. Teprve tehdy její oči spatřily to, co mlha skrývala. Oči se jí rozšířily úžasem i omámením, když sladká vůně růžového květu dorazila k ní. Růži tak krásnou a bělostnou nikdy neviděla. Okvětní plátky se překládaly jeden přes druhý, jako by se snažily schovat střed květu a na jejích listech se leskly kapky rosy.

Dívka zvedla opět pohled k havranovi. Z nějakého důvodu si chtěla vyžádat svolení, než se růže dotkne. Havran jí pohled opětoval a opět zakrákal. Dívka to vzala jako souhlas a sehnula se ke květu. Opět se nadechla té opojné vůně a natáhla ruku ke štíhlému stonku, když ucítila náhlé bodnutí. Překvapeně zvedla ruku a viděla, jak z jejího prstu stéká kapka krve.

Jako by zpomaleně sledovala, jak kapička dopadá na bílé okvětní plátky růže. Havran opět zakrákal a ona ucítila, že se jí zavírají oči. Zamotala se jí hlava, načež dívka upadla do mechu.

Běžela úzkou soutěskou mezi chladnými skalami. Na zemi se válela mlha a růže jí ukazovala cestu. Havraní křídla letěla nad její hlavou, za zády jí zněla kopyta. Bílá se změnila na rudou, když doběhla ke skále. Kapka krve. Vletěla do temné komnaty, kterou se rozezněl hrubý monotónní hlas.

„Půjde tam, kam ji sudba povede. Nebude hledět na nic než na růži, skálu a tvora, kterého vězní. Havraní peří přikryje oční víčka tmou a dovede ji do srdce hor. Pak procitne čaroděj ze spánku věčného a místo slz bude země skropena deštěm."

Ten hlas se jí zaryl do hlavy a náhlá bolest ji oslepila. Bílá růže. Kapka krve. Havraní skřek.

Došla až ke kamennému podstavci. Na něm leželo tělo. Tělo v bílé košili s ještě bělejší tváří obklopenou vlasy černými, jako havraní peří. Spal bez hnutí, bez nádechu. Spal.

Kapka krve spadla na jeho rty a zbarvila růži do ruda.