Růže a krev - DOKONČENO

Kapitola 4. - Hradby

Pomalým krokem obešla kamenný oltář. Tělo, které na něm leželo, nevypadalo jako lidské, i když nepopiratelně lidské bylo. Bylo však nezvykle symetrické, dokonalé, jako kdyby ho někdo pečlivě vytesal z kusu mramoru. Jedinou výjimkou bylo obočí a husté dlouhé vlasy barvy havraní černi. Jemně zaoblená oční víčka byla ozdobena dlouhými řasami, ale pod kůží neprosvítaly žádné žilky ani jiné znaky živého tvora. Nebyla na něm jediná nedokonalost, pokud tedy nepočítáme strnulou nehybnost.

Vypadal neživě, ale i přes to, že jeho hrudník zůstával bez pohybu, nebylo pochyb o tom, že jenom spí. Natáhla ruku k jeho tváři. Byla si naprosto jistá, že pod očními víčky se schovávají oči černé, jako noc, i když je ještě nikdy neviděla. Uvědomila si, že po jejím prstu stéká kapička rudé tekutiny a ona ji nechala skapnout na dokonale vytvarované rty. Svět se zbarvil do ruda.

Jakási síla ji táhla od oltáře pryč. Proletěla kamennou stěnou skály a loučila se s provazci květin, které jí ukazovaly cestu. Přeletěla nad krajinou hor i samotnou pouští, když se opět ocitla ve svém těle. Posadila se.

Noční vzduch byl chladný a ona celá prokřehlá. Měsíc osvětloval pustou pouštní krajinu jasným studeným světlem. Měnil ji tak na něco úplně jiného, než co vídala přes den. Když zvedla hlavu k nebi, spatřila třpytivá nekonečna hvězd. Nějakým zvláštním způsobem ji to uklidňovalo. Hluboký prostor noční oblohy, který se na ni klidně koukal nezměněn nějakým pozemským suchem. V mžiku vyhledala pár známých souhvězdí a pousmála se.

Věděla, že už neusne. Pomalu se vyškrábala na ztuhlé nohy a začala se protahovat. Po tolika dnech v sedle ji už bolelo celé tělo, ani včerejší úprk tomu moc nepomohl. Udělala několik kroků kolem balvanu, u kterého usnuli, ve snaze se trochu prohřát. Třela si dlaněmi ruce i stehna, když uslyšela již známý šelest křídel. Omotala si ruku cípem pláště a nechala havrana, aby se na ni usadil, než došla zpátky ke koni.

Ryzáka probudily její kroky a on tedy už čekal a frkal jejich směrem. Havran sletěl na zem, když se Rosa sehnula pro sedlo, aby ho mohla hodit koni na hřbet.

„Krák?" ozval se překvapeně pták.

„Nemůžu spát," zamumlala. „Nejlepší bude, když se vydáme na cestu. Není proč otálet," dodala a s heknutím vyhodila sedlo vzhůru. Utáhla podbřišák, chytila do rukou otěže a rozešla se. Doufala, že jí trocha chůze pomůže zahřát a rozhýbat ztuhlé svaly. Havran opět zamával křídly a už letěl vysoko před nimi.

Cesta to byla jednotvárná, ovšem alespoň část stresu se vytratila, teď, když měli vak plný vody a alespoň nějaké jídlo. Rosa věděla, že přejít poušť by jim mělo zabrat maximálně tři dny. Alespoň to říkalo těch pár obchodníků, které ve své vesnici v létě potkala. Původně ji chtěla objet a zastavovat se v okolních městech a vesnicích, jak jí radili ti, které po cestě potkala, ovšem ne vždy jde všechno podle plánu. Takhle ale doufala, že jí při troše šetření voda i jídlo vydrží až do města.

Po pár hodinách chůze začal obzor po jejich levé ruce blednout ve znamení blížícího se dne. Tehdy zastavila koně a usazená na menším balvanu vyčuhujícím ze země si utrhla kousek placky. Sežvýkala k ní i trochu sušeného ovoce a spláchla to chladnou vodou z měchu. Po krátkém zamyšlení vyhledala balvan s prohlubní na vrchu a nalila do ní trochu vody pro koně. Havran pití odmítl. Ještě chvilku sledovali probouzející se slunce, než se Rosa konečně vyškrábala do sedla a pobídla ryzáka. Už ani nepotřebovala havranovo vedení. Jeli stále na jih.

Jak slunce na obloze stoupalo výš a výš, začala se krajina pozvolně měnit. Byly to změny nenápadné, ale sem tam se objevovaly první suché trsy trávy. Netrvalo dlouho a spatřili dokonce jakési jehličnaté keře s jehlicemi dlouhými jako u borovice. A když narazili na první nízký strom, už projížděli vysokou žlutou trávou. Rosa povolila ryzákovi otěže a nechala ho uždibnout jedno dlouhé stéblo. Poušť byla za nimi.